Psychologické postoje spolu s hodnotami, orientací, potřebami a charakterovými rysy jsou vůdčími prvky sociálně-psychologické struktury jedince. Jsou to postoje, které určují, jak a v jaké formě se bude vyvíjet jakákoli lidská duševní činnost, protože pojem „postoj“ je interpretován jako „stav připravenosti k následné akci“, jinými slovy, postoj je určitá predispozice, připravenost reagovat určitým způsobem v určité situaci. Postoj je mechanismus, který řídí lidské chování. Jsou bezpodmínečné povahy a působí jako instrukce, požadavky, příkazy k určité akci (A. Ellis). To znamená, že chování člověka do značné míry závisí na postojích, které si vytvořil. Důležitost postojů v životě člověka nelze podceňovat, protože systém postojů je způsob, jakým se život člověka odvíjí mnoha způsoby. Psychologické postoje člověka, vytvořené na základě kognitivních zkreslení (systematické chyby v myšlení), pro něj mohou představovat významná omezení, protože působí jako faktor vzorového myšlení a rigidního chování takové iracionální postoje brání růstu a rozvoji jedince , a také znesnadňují adaptaci člověka na nové, změněné životní situace Iracionální postoje, které brání rozvoji jedince ZÁVAZNOST Postoj povinnosti se projevuje ve třech oblastech: ve vztahu k sobě – „musím“. ; ve vztahu k druhým lidem - „Jsem dlužen“ tento postoj omezuje vnitřní svobodu a poškozuje člověka, protože mu umožňuje manipulovat s ostatními a vyvolává konfliktní situace. Pod vlivem postoje povinnosti se člověk může formovat; pocit viny (výčitky svědomí) - autoagrese, ke které dochází, když chování člověka nekoresponduje s jeho představami o sobě a o tom, jaký by „měl“ být, a zvýšený smysl pro spravedlnost - jako touha po vlastních představách o tom, co by měl se shodovat s představami jiného jedince, což často vede k nedorozuměním a konfliktům Člověk se závazným postojem používá v řeči slova a fráze: musí/nesmí, musí/nesmí, musí/nesmí, za každou cenu nutně, “. není slovo, které nechci, je slovo – musím“ PŘEDMĚRNÁ GENERALIZACE Přegeneralizační postoj se projevuje formulací obecného závěru na základě jedné nebo více životních epizod/událostí. V důsledku toho si člověk vyvine zobecněný úsudek o celém souboru událostí/jevů/kvalit, který se rozšiřuje na další, údajně podobné události/jevy. Například: "všichni muži potřebují jen jednu věc", "všude se klame", "u nás je to tak vždycky." Pro nastolení přílišného zobecňování je typické používat označení - nápady, které jednou vznikly a ne změnit na dlouhou dobu. Takové popření možnosti změny pro někoho nebo něco, co se „kdysi stalo“, omezuje a zbavuje člověka možnosti vidět skutečný obraz toho, co se děje, protože člověk okamžitě dojde k závěru „je to tak! a neuvažuje o jiném způsobu, jak na tuto konkrétní situaci reagovat. Jednoduše přenáší své zkušenosti z minulosti do současnosti, čímž blokuje „jinou“ budoucnost. Člověk s přílišným zobecněním používá v řeči slova/fráze: všechno/vždy, nikdo/nikdy, všechno/nic, nikde/všude. navždy, neustále PERSONALIZACE Personalizace postoje se projevuje v tendenci člověka spojovat události výhradně se sebou samým, i když pro takové závěry neexistuje žádný základ, a také interpretovat většinu událostí tak, že se týkají jeho osobně. Člověk si připisuje jakoukoli událost, akci na svůj účet: „všichni se na mě dívají“, „jistě mě teď hodnotí“, „jako by mluvili o mně, protože ztichli“ atd. člověk vyvine destruktivní formu introspekce - sebezkoumání . Toto neustálé zaměření na své vnitřní problémy avyhýbání se otevřenému řešení problému nevede ke změně situace, ale pouze ji zhoršuje „vymýšlením“ něčeho, co ve skutečnosti není Osoba s personalizačním myšlením používá v řeči zájmena - já, já, já, já , „kvůli mně“, „o mně“. KATASTROFIZACEPostoj katastrofy je charakterizován výrazným zveličováním negativní povahy jevu/události/situace. Prostě nepříjemnou událost nebo situaci člověk hodnotí jako něco děsivého. Událost, která se stala, je hodnocena jako „katastrofa a konec světa“ a člověk má pocit, že nemůže nic udělat, nemůže nic změnit k lepšímu. Člověk s katastrofálním postojem se „zavětrá“ a představuje si pro sebe ty nejstrašnější důsledky. To je patrné zejména v situacích nejistoty a neznámých výsledků. Například čekání na výsledky testů „to je strašné, určitě mám...“, příprava na důležitou schůzku nebo rande „nebudu mě mít rádi, nezamestnají mě“, udělání chyby „budu definitivně vyhozen“, „on/ona mi nikdy neodpustí“ Člověk s instalací katastrofizace používá v řeči slova/fráze: hrůza, noční můra, katastrofa, konec světa, to je konec NEGATIVNÍ BUDOUCNOST Předpovídání negativní budoucnosti je tendence věřit svým přitaženým a negativním předpokladům. Člověk se stává „prorokem“ své budoucnosti, a to jak verbálně, tak prostřednictvím mentálních obrazů – nejprve předpovídá neúspěchy pro sebe, pak dělá vše, aby je realizoval. Očekávání něčeho negativního stonásobně zvyšuje šanci, že se toto negativní „přihodí“, a zabrání dosažení jiného, ​​pozitivního výsledku Člověk s tímto postojem používá v řeči slova/fráze: co kdyby; „ale možná“, „co kdyby“. Často se hodnocení provádí na základě osobních hodnotících kritérií. Osoba s hodnotícím postojem používá v řeči slova/výrazy: správná/špatná, přijatá/nepřijatá, dobrá/špatná, hloupá/chytrá, bezcenná, zbytečná, beznadějná. MAXIMALISMUS Postoj maximalismu je charakterizován tím, že si pro sebe a/nebo jiné lidi vybírá ty nejvyšší možné standardy (i když je velmi těžké jich dosáhnout nebo jich někdo není schopen dosáhnout). Osoba používá tyto vysoké standardy jako standard pro určování jevů, činů nebo osobních hodnot. Myšlení člověka s tímto postojem charakterizuje pozice „všechno nebo nic“! Takto přehnaně vysoké standardy často vzbuzují pochybnosti o kvalitě výkonu a vedou k výraznému poklesu spokojenosti s výsledky Člověk s maximalistickým přístupem používá v řeči slova/fráze: na maximum, nejlépe jen výborně/pět, „sto procent“ DICHOTOMICKÉ MYŠLENÍ Postoj dichotomického myšlení (přeloženo z řečtiny jako „rozdělený na dvě části“) je tendence myslet v extrémech. Tento postoj je charakterizován tzv. „černobílým“ myšlením – tendencí identifikovat v životní zkušenosti pouze dvě protichůdné kategorie. Například: rozdělování lidí na „špatné“ a „dobré“, „svaté“ a „hříšníky“, zdůrazňování „dobra“ a „zla“, chtít „všechno nebo nic“, „pokud nevyhrajete, prohrajete. Člověk s dichotomickým myšlením se tedy vyznačuje tvrdou konfrontací a polaritou možností. Vše, co se děje ve světě, vnímá v kontrastní podobě, kde neexistují odstíny, přechody, polotóny, rozmanité možnosti, kompromisy. Jeho řeč často používá slova/fráze: buď... - nebo... („buď ano, nebo ne“, „buď pánev, nebo krach“), nebo – nebo... („buď vyhrál, nebo prohrál“) Postoje mohou sloužit jako zdroj stresu, a proto mohou být základní příčinou mnoha psychických problémů, osobních a mezilidských konfliktů, nepřiměřených emočních stavů a ​​vytvářet celkovou nespokojenost se životem důležité identifikovat iracionální postoje a správné myšlenkové chyby +380931952825