Pravděpodobně všichni lidé slyšeli o zásadě jako „neubližovat“. Nejčastěji jej dodržují lidé v lékařských profesích. Ale většina lidí žijících na naší planetě jsou rodiče. A to platí i pro ně. Kdo jiný než rodič chce pro své dítě jen dobro a štěstí? Kdo jiný než rodič bude bedlivě sledovat své okolí, aby jeho dítěti někdo, nedej bože, neublížil? Vyžaduje rodič sám dodržování této zásady? Pojďme na to, kolik z vás se setkalo s pojmem přehnaná ochrana je přehnaná a komplexní péče, touha chránit a chránit své dítě, i když mezi nimi není ani stopa vnější svět a její dítě, filtrování všeho, co podle jejího názoru může být traumatizující, jak fyzicky, tak psychicky. A jaký je konečný výsledek? Dítě vyrůstá zcela nevhodné pro samostatný život. I ty nejjednodušší úkoly a drobné potíže v něm vyvolávají paniku. Přirozeně běží k matce pro pomoc, jako zachránce a pomocník. A konečně, máma je šťastná, její dítě je vždy nablízku Možná v pěti letech vypadá velmi roztomile, když chlapec chodí s matkou za ruku. Když ale tomuto chlapci bylo pětačtyřicet a on dál chodí ruku v ruce se svou matkou, nyní „na kobereček“ k šéfovi, na rande, už to není pro nikoho dobré a je to alarmující. Tento vzorec chování začíná vadit jak matce, tak synovi. A pak přijde „hodina X“, kdy si matka uvědomí, že chce žít pro sebe, ale nebylo tomu tak. Chlapec, kterému je už pětačtyřicet, se sám o ničem nerozhodne, na nic nemá odvahu. Ženy v takovém muži zpravidla vidí pouze dítě, nikoli muže v pravém slova smyslu. V práci ho neberou vážně a o povýšení si může nechat jen zdát. Komu mám poděkovat? Přesně tak, máma je super hlídač Často je důvodem přehnané ochrany touha rodiče prosadit se. Jen se zamyslete – sebepotvrzení na úkor dítěte. Zní to mírně řečeno nemorálně. A když u dítěte začíná období rychlého zrání a osobního růstu, takový rodič začne panikařit, obávat se, že se dítě odstěhuje a mámu nebo tátu už nebudou potřeba. Důsledkem přehnané ochrany je pro rodiče pocit zbytečnosti Jakmile se dítěti začne něco dařit, dochází ke konfliktu. Matka-opatrovnice vidí nebezpečí a všemi možnými způsoby „bije“ do rukou dítěte, čímž „odradí“ od touhy dosáhnout úspěchu a vyvolá v něm pocit viny za úspěch. Oblíbenou metodou, jak si udržet vzácné dítě, je manipulace. Náhlá „nemoc“, která se objevila u rodiče nebo vnější nepříznivé faktory, drží pětačtyřicetiletého „miminka“ v blízkosti matky. V této situaci hrozí, že se u dospělého dítěte vyvinou negativní pocity vůči svému rodiči. Přesně něco jako nepřátelství, a ne vděčnost za „hrdinskou výchovnou práci“. Protože nesvoboda je vždy překážkou, je to něco, čeho se chce každý člověk zbavit. Dříve či později můžeme hovořit i o situaci, kdy rodič považuje své dítě za nástroj k dosažení svého nesplněného snu – postupu na „kariérním žebříčku“. Například jednou moje matka chtěla zazářit na jevišti Velkého divadla. Chodil jsem do baletní školy, umýval jsem si nohy ve špičatých botách, dokud nekrvácely, ale bohužel jsem se z nějakého důvodu nikdy nestal primabaleťákem. Buď nebyl dostatek talentu, nebo došlo ke zranění. Nyní má dceru Mashu, milou dívku, která miluje chemii. Nikdy v životě netančila a nemá v úmyslu, ale její matka, která nevěnuje pozornost preferencím své dcery, ji posílá do baletní školy. Všichni příbuzní a přátelé totiž budou dychtivě poslouchat, jak matka vypráví o úspěších své dcery, že je skvělá matka, která vychovává náhradu za Annu Pavlovou... A pak začíná dívčí trápení. Ano, udělá pokroky třeba v baletu, ale... kdo to potřebuje? Pro dívku Mášu, která miluje chemické vzorce, hádanky a experimenty? Nebo.