Je dobré, když existuje touha a příležitost ji naplnit. Je dobré, když člověk, který vyvolává určité pocity a touhy, chce totéž a napůl je splní. To se ale nestává vždy. Často se moje touhy střetávají s neochotou ostatních. - Chci se k tobě přiblížit, vzít tě za ruku... - Ale nechci, promiň. Vždy jsem si myslel, že pokud není touha předurčena k tomu, aby se splnila, pak je lepší ji co nejdříve přestat chtít. Je potřeba zatnout zuby a už o této touze nemluvit. Takto rychle zemře a nebude bolet. Koneckonců to nemá žádný význam, pokud není určeno k tomu, aby se splnilo. Nemohu to provést proti vůli ostatních. Tohle je násilí. Ale touha, která je násilně splněna, nepřináší radost a uspokojení. Přináší vinu, hanbu, zklamání. Ale zabít svou touhu je také násilí. Už nad sebou. Je násilí nevyhnutelné - Ale mou touhou jsem já sám. Mám teď spáchat malou sebevraždu z respektu k tvým hranicím? nechci. Chci žít. Co mám dělat? Řekni mi, co je s tebou? Chci tě slyšet - Ano, bolí to. Jsem na tebe naštvaný, zabíjíš mě! Jak můžeš? Kde bereš odvahu a právo mě odmítnout? Jsem zoufalý, jsem osamělý, mám strach. Jako bych teď opravdu umřu, když na mě nenatáhneš ruku Strange. To je prostě odmítnutí přístupu. Situace není zdaleka smrtelná, velmi daleko. Odkud se berou tyto silné nesnesitelné pocity? Jsou hlubší, mnohem hlubší než situace tady a teď. Uvnitř mě je impuls k životu, který je zvenčí něčím zastaven. Možná se tento impuls objevil při mém početí, možná, když jsem se narodil. Nevím. Ale to je jakýsi hluboký základní impuls, základní touha žít. A jednoho dne něco tento impuls zastavilo. - Co se mi snažíš říct? - Co chci říct? Že když jsi mě odmítl, jako bych přestal existovat. V jednu chvíli jsem zmizel, nic jsem necítil. Dá se o tom mluvit? Je možné to slyšet a pochopit? Jakékoli odmítnutí je pro mě fatální. A pak zase ožiju a pak to bolí. A pak se bojím, že budu zase něco chtít a oni mě zase odmítnou a tak dále v kruhu. Už to nemůžu dál dělat. Dělej něco. - Nemůžu s tím nic dělat. Jsem bezmocný. Řekni mi, jak se cítíš. Zajímá mě tvůj příběh - jsem sám v poušti bez života. V bodě bolesti jsem sám. Chci tě vidět. Vezmi mě, vezmi mě do náruče. Neodcházej odsud dlouho. Nekřičím, i když všechno ve mně křičí nelidským hlasem. Bojím se křičet, protože se toho křiku budeš bát a opustíš mě. Dívám se na tebe velkýma očima, opravdu v nich nevidíš tu hrůzu, tuto žádost, tento pláč? Řeknu vám, co bude dál. Až odejdete. Zůstanu tu navždy na tebe čekat. A místo mě bude žít někdo jiný. Jiné já. Bude spoléhat jen sama na sebe. Bude se snažit žít tak, jak má, bude moc hodná a pomůže ostatním. Ale nic jí nevyjde. Zničí si život, venku si vytvoří peklo, aby uvnitř necítila poušť, kde na tebe čekám. Bude se bát, tomuto místu se vyhýbat a vyprávět o něm ostatním děsivé historky. A ona sama nebude vědět, zda jim má věřit nebo ne. A pokaždé, když se tam ocitne, když bude odstrčena, když jí bude řečeno „ne“. Proto se bude snažit potěšit lidi, o svých touhách bude mlčet, odmítnutí se bude všemožně vyhýbat. Ale bude tam tažena. Ke mě. Musíme se s ní setkat, protože jsme jedno. Buďte u toho, když se to stane Ano, tohle je jeden z příběhů traumatu z dětství, příběh odmítnutí, který se stal celoživotním. A jedině to, že o tom povíte druhému člověku, může pomoci setkat se s rozpolcenými kousky osobnosti, které chtějí jediné – setkat se, ale udělat vše pro to, aby se to nestalo. Hledají podmínky pro schůzku a nemohou je najít. Tímto stavem může být jiná osoba, terapeut. Vznikne-li přenos jako touha.