Slovo empatie pevně vstoupilo do našeho každodenního slovníku. Mnoho lidí, kteří nejsou spřízněni s prostředím psi, jej používá poměrně aktivně a ve většině případů se zdá být vhodné. Empatii lze chápat velmi široce, jako Martin Buber: „vklouznout svůj pocit do dynamické struktury předmětu, sloupu nebo krystalu nebo větve stromu, nebo dokonce zvířete nebo člověka, a jak řekněme, sledujte to zevnitř." V tomto smyslu to prožíváme, když jsme uchváceni filmem nebo hudbou, když se řidič auta stává svým vlastním vozem a jezdec splyne s koněm, intuitivně to cítí. Někdy máme dokonce pocit, jako bychom četli myšlenky druhého člověka, takže mu dokážeme tak přesně porozumět prostřednictvím empatie, když je empatie chápána tak široce, je neutrální schopnost, kterou můžeme využít různými způsoby: lépe porozumět člověku a přiblížit se mu. , nebo pomoci, a ublížit mu tam, kde to nejvíc bolí. Empatie není jedinečná jen pro lidi, ale je v ní něco specificky lidského V našem mozku (stejně jako v mozku mnoha zvířat) jsou zrcadlové neurony, nazývají se tak proto, že vystřelují nejen tehdy, když my sami provádíme určitou akci, ale a když vidíme, jak to druhý provádí, zatímco my sami neděláme nic nebo když vidíme emocionální projevy druhých. Výzkum zrcadlových neuronů pokračuje a existuje mnohem více neznámých, než pochopených, ale jejich spojení s empatií se zdá být dobře podložené. Na tělesné úrovni se ukazuje, že když se setkáme s utrpením druhého člověka, prožíváme jeho utrpení doslova jako své vlastní. Ovlivňuje nás zevnitř. V určitém smyslu jsme se narodili, abychom se dokázali vcítit do Druhého Na emocionální úrovni se objevuje něco víc: Vidím utrpení Druhého, cítím v sobě vlastní utrpení. Stává se v souladu s některými mými zkušenostmi a může ve mně vyvolat určité emocionální reakce, které nesouvisejí s utrpením, které v tuto chvíli vidím. Skrze to jako bych prožíval sám sebe nejen v přítomném okamžiku, tady a teď, ale také se dotýkám svého minulého já. Může to být smutné, může to být prožíváno jako něco vysilujícího nebo vyvolávat strach. Zároveň cítím něco k tomu, jehož utrpení právě pozoruji. Dá se to zažít jako nesnesitelné, přesně tento zážitek popsala Gabrielle Wittkop v příběhu „Spánek rozumu“: „Když mě soucit nesnesitelně mučí, co mohu dělat, než házet kameny po těch, kdo to způsobili?“ Je-li utrpení snesitelné, cítím vůči Druhému teplo, dokonce radost, že máme něco společného, ​​něhu - sbližujeme se a mohu to prožívat jako něco dobrého, a zároveň na intimní úrovni pociťovat utrpení. Setkávám se s tím, že utrpení, které cítím, se týká mě. Má přímý vztah ke mně, je v jistém smyslu můj. Můžu to vzít za vlastní? Mohu se tomu otevřít jako součást sebe sama? Jak mě to teď dělá v mých očích? Zde zůstávám sám se sebou: Vidím sebe a to, jak jsem ovlivněn tím, co se děje. A může mi být velmi nepříjemné, jak přesně na mě působí, jak reaguji, co cítím a prožívám. Je to, jako bych stál naproti sobě a empaticky se do sebe vcítil, jsem pro sebe ten druhý. A jako výše ve vztahu k Druhému, mohu prožívat intimitu sama se sebou – jako něco dobrého a sebe jako cenného pro sebe. Paradoxně tím, že jsem se nechal ovlivnit Druhým, se mohu velmi hluboce dotknout. Zároveň se ukazuje, že čím blíže se na tento proces díváme, tím více vidíme, že jde do hloubky nás, tak hluboko, že Ten druhý se svým utrpením jako by zmizel. Zůstávám jen já, stojím naproti sobě. Moje zaměření na sebe mi nedovoluje vidět Druhého. Co se bude dít dál, hodně záleží na tom/2684