Od autora: Jeden z posledních filmů Woodyho Allena, „Irrational Man“, nám docela úspěšně ukazuje vnitřní prázdnotu a touhu po destrukci. Film vypráví o epizodě ze života ponurého profesora filozofie Abeho Lucase. Když trpí depresemi, sebevražednými myšlenkami a úplnou ztrátou smyslu života, přichází učit filozofii do malého města. Jeden z posledních filmů Woodyho Allena, Iracionální muž, nám celkem úspěšně ukazuje vnitřní prázdnotu a touhu po destrukci. Film vypráví o epizodě ze života ponurého profesora filozofie Abeho Lucase. Když trpí depresemi, sebevražednými myšlenkami a úplnou ztrátou smyslu života, přichází učit filozofii do malého města. Tato prázdnota je tak nesnesitelná a bez života, že ji chcete zaplnit různými způsoby. A pak se snaží dostat do života někoho jiného a zničit ho. Nejprve profesor najde mladou dívku, která má přítele. Svádí ji svým dospělým charismatem a depresivním uvažováním, živí se jejím mládím a „svěžími nápady“, na které tak žárlí. Vztah dívky s přítelem se postupně vytrácí, je fascinována profesorem. To mu ale, jak se zdá, nestačí. Hrdina filmu začíná šťourat do života pro něj úplně cizího člověka, soudce, myšlenka na zabití, která mu začíná zabírat veškerý čas. Celá jeho vnitřní prázdnota je naplněna fantaziemi, že právě smrt soudce by měla dát jeho vlastnímu životu smysl. Ale je možné naplnit svůj život zabitím jiného? Zdá se, že zde čelíme tomu, co S. Freud označil za lákadlo ke smrti a zkáze. Samotný název filmu není náhodný. Koneckonců, „iracionální“ znamená něco pro rozum nepochopitelné. Něco, co nelze vysvětlit z hlediska racionální existence, protože zde nejde o život. Thanatos, termín Sigmunda Freuda pro hon na smrt. Spolu s Erosem, jako přitažlivost k životu, se Thanatos vyznačuje touhou po agresi a destrukci. Freud zdůraznil, že „pud smrti tiše žene člověka ke smrti a pouze působením životního pudu se tato síla podobná smrti promítá ven ve formě destruktivních impulsů namířených proti předmětům ve vnějším světě“. Jinými slovy, hlavní hrdina je přitahován k smrti, protože má pocit, že v něm něco zemřelo a vše živé a závislé kolem něj vyvolává hněv, závist a touhu to zničit. V celém filmu vidíme potvrzení, že v tomto profesorovi bylo vždy něco mrtvého, neživého, kvůli čemu ztratil smysl a neviděl v životě žádné radosti. Bez jakýchkoli emocí vypráví o významných událostech svého života, kde jeho kamarádovi ustřelili hlavu v Iráku nebo pomáhal chudým lidem v Africe. To vše zní tak nudně, že se zdá, že to pro něj není naplněno žádným smyslem nebo životem. Jestli to vůbec není něco fiktivního a vymyšleného. Nyní může pouze krást tento „význam“ ostatním, protože je velmi žárlivý, že ho mají, a snaží se tyto ostatní zničit. Soudce částečně zastupuje samotného profesora. Žije sám, jeho život je docela šedý a monotónní, jsou v něm jen ritualizované akce, které ho nějak zachraňují před nudou. Kvůli těmto rituálům na něj přichází smrt, když mu hrdina filmu dá jed do šťávy, kterou pije každý den na stejném místě. V jistém smyslu je rituál opakem spontánnosti života, jeho tvůrčí složky, plynutí. V kontextu tohoto filmu je také velmi důležité téma závisti, které může být velmi destruktivní, pokud se nerealizuje. Závist má podle Melanie Klein svůj původ u matky, kdy na ni dítě velmi žárlí, že má něco, bez čeho nemůže žít, co ho může nakrmit, ale dítě to samo není schopno. . To vyvolává vděčnost, závist a touhu zničit matku za ponižující závislost na ní. Při normálním vývoji však pomáhá matka