Jak moje vlastní dětství ovlivňuje mé dítě? Tato otázka, explicitně či implicitně, často vyvstává při konzultacích s psychologem. Někdy se to nezeptá přímo a visí nevyřčeně ve vzduchu, dokud se na to psycholog nezeptá sám – jak to bylo u vás, v dětství Někdy rodiče mluví o tom, jak chtěli, aby se máma s tátou občas odvedli od svých věčných trápení a jen si povídali? o něčem. A pak by se hodně naučili. O nespravedlivém C na testu a naštvané učitelce. O tom, že se nemůžete smířit se svým nejlepším přítelem. O tom, že cestou ze školy musíte projít skupinkou středoškoláků, kteří kouří a možná by vás mohli urazit. Den za dnem se hromadí úzkosti a strachy, o které se není s kým podělit. Takové dítě vyrůstá s pocitem, že se o něj jeho dospělí nemohli postarat tak, jak by si přálo Někdy je zdánlivě zřejmé řešení - prostě budu dělat všechno jinak, ne jako moji rodiče. A pak bude moje dítě samozřejmě šťastné. Vždy mě bude zajímat jeho život. Promluvím s ním, ochráním ho před jakýmikoli problémy. V tuto chvíli rodiče zapomínají, že jejich dítě může potřebovat něco úplně jiného. Někdy se dítě snaží rodičům sdělit - ne, nechci říct všechno o svých přátelích. Nechci, aby rodiče přišli do školy a hádali se s učitelem kvůli každé známce. Chci se po škole vrátit domů a povídat si se spolužáky, ne se držet za ruce s matkou. Někdy rodiče slyší dítě a někdy jsou ztraceni a nevědí, co dělat – pokud tyto způsoby, jak dát najevo svůj zájem, nefungují, existují nějaké jiné možnosti? Kromě totální přehnané ochrany a naprosté lhostejnosti bude v tuto chvíli velmi užitečné ohlédnout se za svým dětstvím a položit si pár otázek. Proč jsem se jako rodič rozhodl, že celodenní opatrovnická péče je nejlepší způsob, jak se postarat o mé dítě? Co jsem tehdy jako dítě ve svém dětství potřeboval? A potřebuje to moje dítě teď Pak přichází nový objev: před mnoha lety jsem potřeboval podporu rodičů, a ta byla tak malá nebo vůbec žádná? A teď mám jako rodič pocit, že dospělý není vůbec schopen podpory, ať dám svému dítěti sebevíc, stejně to nebude stačit. Ohýbám se dozadu, abych se postaral o všechny, všechny, všechny situace, kdy můj syn nebo dcera potřebují moji pomoc. A nevnímám, jak se mé vlastní dítě dusí pod tíhou rodičovské úzkosti a přehnané ochrany V tuto chvíli pro rodiče začíná skutečné dospívání. Přestává být malým dítětem, které se prostřednictvím vlastního syna či dcery snaží zaplnit svou prázdnotu – a stává se dospělým, který hledá skutečně fungující způsoby, jak uživit sebe a své dítě..