Od autora: Čerstvý článek z mého webu Říká se, že vhled Alberta Einsteina přišel během okamžiku. Vědec jel údajně tramvají v Bernu (Švýcarsko), podíval se na pouliční hodiny a najednou si uvědomil, že pokud tramvaj nyní zrychlí na rychlost světla, pak se v jeho vnímání tyto hodiny zastaví - a nebude čas. To ho vedlo k formulaci jednoho z ústředních postulátů relativity – že různí pozorovatelé vnímají realitu odlišně, včetně takových základních veličin, jako je vzdálenost a čas. Z vědeckého hlediska si toho dne Einstein uvědomil, že popis jakékoli fyzikální události nebo jevu závisí na vztažné soustavě, ve které se pozorovatel nachází. „Ukazuje se, že už nejsme schopni oddělit chování částice od procesu pozorování. V důsledku toho musíme přijmout fakt, že přírodní zákony, které kvantová mechanika formuluje v matematické podobě, se nevztahují k chování elementárních částic jako takových, ale pouze k našim znalostem o těchto částicích.“ W. Heisenberg, fyzik, laureát Nobelovy ceny. Každý paralelní vesmír má své vlastní pozorovatele, kteří vidí tento konkrétní soubor kvantových alternativ, a všechny tyto vesmíry jsou skutečné. J. Wheeler, fyzikální vědec. Každý člověk se narodil pro štěstí. Každý člověk je od přírody dobrý. Přesvědčil jsem se o tom při práci s různými lidmi, včetně drogově závislých a zločinců. A zdá se, co by mohlo být jednodušší, žít a radovat se, milovat, snít, realizovat své schopnosti, tvořit něco nového...? Vždyť to tak má být!!! Proč je v lidech tolik nenávisti, zla a odmítání, strachu a zoufalství? Proč lidé ničí sebe a svět kolem sebe, uvědomujíce si to a nedokážou přestat?...Má člověk možnost si vybrat? Každá situace je ve své podstatě neutrální. My sami mu dáváme smysl, hodnotíme ho a interpretujeme po svém. Jak ji „vidíme“, tak se pro nás stává. Ve stejné situaci někteří vidí příležitosti, zatímco jiní vidí překážky. Jeden to považuje za požehnání a druhý za prokletí. Někdo věří, že jeho nemoc je vyléčitelná a uzdravuje se, zatímco jiný umírá na úplně stejnou nemoc a vnímá ji jako „nevyléčitelnou“ Pozorovatel vytváří to, co pozoruje, a sám to pak prožívá problémy? Teprve když vidíme a uvědomujeme si, jak to děláme, jak se vytváří naše realita a jak se na tomto procesu podílíme, jak probíhá proces vnímání a zrození reality? Pojďme se společně dívat. co vidíme? Mozek zpracovává informace přijaté ze smyslových orgánů (v tomto případě zraku) a dává jim význam v souladu s dostupnými informacemi. Vidíme „mraky“, „nebe“, „slunce“, „letadlo letící po obloze“ Zeptejte se dvouletého dítěte, co vidí? Zeptal jsem se! Na obloze vidí dlouhý bílý pruh. Nevidí letadlo. V databázi jeho mozku zatím nejsou žádné informace o tom, že by tento proužek byl stopou letadla. V databázi dvouletého dítěte nejsou žádné pojmy jako „dobro“ a „zlo“, „zášť“ a „zášť“. „zrada“, „dobré“ a „špatné“, „škodlivé“ a „užitečné“, „správné“ a „špatné“, „štěstí“ a „neštěstí“, „láska“ a „nenávist“, „chtít“ a „měl bych “ atd. A proto se jeho vnímání a postoj stále velmi liší od vnímání dospělých. Ale je to jen otázka času. A velmi brzy už dítě po matce opakuje, že táta je „šmejd“, a po otci, že ho matka „nenechá žít tak, jak chce“. Jeho mozek absorbuje informace zvenčí a stává se jeho „vlastní“ vizí. A tuto „vlastní“ vizi bude následně hájit ve sporech a hájit její pravdivost Kdo je tedy pozorovatel, který tvoří pozorované? A to není nic jiného než náš mozek a nervový systém, který zpracovává tok příchozích signálů.