Vladimír, 25 let, pracuje jako učitel na univerzitě, od dospívání pociťuje neustálou sociální úzkost, stydí se komunikovat s ostatními a také pravidelně pociťuje příznaky syndromu dráždivého tračníku. Projevy sociální úzkosti začaly sílit s nástupem profesionální činnosti, zejména při přednáškové činnosti. Vladimir se ve 24 letech, poté, co přestal přednášet na univerzitě, obrátil o pomoc na psychologa a informoval vedení, že má problémy s krkem. Strach z mluvení s „kritickým“ publikem se stal jeho hlavním problémem a většinu času trávil starostmi, jak se vyhnout úzkosti z toho, že ukáže svou slabost. Považoval se za neschopného a bál se, že to posluchači pochopí. Aby se snížil stres, Igor před přednáškou pravidelně užíval různé druhy uklidňujících prostředků, čímž dosáhl určité úlevy, ale výsledek byl krátký. žil a postupně se musely zvyšovat dávky drog, přičemž se vyhýbavá strategie začala promítat nejen do publika, ale i do lidí kolem nich Hlavní přesvědčení bylo: „O své disciplíně toho moc nevím . Lidé v mém okolí to chápou a soudí.“ Problém byl v tom, že i přes několik přednášek se jim Vladimír dál vyhýbal, to znamená, že expozice moc nepomáhaly. Hlavní intervence psychologa souvisely se vztahem mezi minulými životními událostmi a současnou situací, což poskytlo Vladimírovi určité pochopení, proč se tak chová, ale jeho chování a pocity se během naší konzultace nezměnily ukazuje se, že během přednášky neustále sleduje zabarvení hlasu a dýchání, aby „zněl přesvědčivěji“. Aby otestoval své přesvědčení, začal během přednášky nahrávat svůj hlas a poté jej poslouchal. Tyto behaviorální experimenty sloužily k tomu, aby Vladimir pochopil, že jeho obavy byly zásadně špatné, a jeho přesvědčení o jeho „slabosti“ začalo postupně klesat. Během následné psychoterapie si Vladimír začal uvědomovat, že jeho přednášení nemá žádné katastrofální následky, postupně měnil své hodnocení sebe i svého okolí, určité pochybnosti o sobě sice stále zažívá, ale už nejsou tak fatální;...