Od autora: Slova, jak moc znamenají v našem životě Prostřednictvím slov zrcadlíme sebe, svou vnitřní podstatu, své touhy, sny, sebe sama , se odrážejí v našich vlastních textech Nezáleží na tom, o čem nebo o kom mluvíme, záleží na tom, jaká slova říkáme, jak to nazýváme a všechna tato slova jsou z naší osobní historie, naší zkušenosti. Eseje jsou uvedeny se svolením Eleny, 45 let. Byla na terapii v letech 2014-2015 vnitřní dynamika, emocionální reakce potlačovaných pudů, nevědomé potřeby Hlavním požadavkem je „porozvodový stav“. Esej k filmu „Piano“ Jak se láska objevuje a roste Co potřebuje muž v lásce? Při sledování tohoto filmu mi v hlavě vyvstalo mnoho otázek. Film mě samozřejmě dojal, líbil se mi a hlavní nit, která se pro mě táhne dějem od začátku až do závěrečných rámečků, je POCHOPENÍ... druhého, empatie... blízkého či vzdáleného člověka cizinec se prizmatem chápavých aspirací stává milovanou osobou, je k němu přitahován, přitahován k němu . Zvláště na pozadí všeobecného chaosu, cizí země...najednou se pro Adu (George) našel muž, který jí projevoval laskavost a sympatie, i když zpočátku hrubě projevoval moc a násilí...znal její slabost. .. Moje rozhořčení na Adina manžela Alistaira vyvolalo rozhořčení od prvních výstřelů - "Bastarde, nemá dost půdy... peníze-peníze-země-země...." A jeho závazky vůči manželce, rozumím své idealizaci! Faktem ale zůstává fakt – hrubý, neotesaný hulvát! Navenek se zdá krásný, ale uvnitř... Ale George, jeho duše je pod menší vrstvou opojení ze zisku... Dojímají ho okouzlující zvuky na pláži. Po takovém odhalení citů, a Ada prostřednictvím hudby přenáší sebe, svůj svět, pocity, k ní sáhne celým svým srdcem, a nejen to je vášeň. A jeho jednání vůči ní je zpočátku hrubé a neotesané jako muž, touží a dostane! EE Tento film ukazuje proměnu hrdinů: Ady (v posledních snímcích se naučí mluvit) a Alistaira (když ji nechá jít s Georgem) a George (když se zastaví, ačkoli jeho moc nad Adou je neomezená: "Stal se ze mě darebák a ty jsi děvka!"). Takže, potřebuje žena v lásce opravdu tolik? Pochopení, laskavost, sympatie... A ona je jeho Všichni hrdinové prošli svými kruhy Pekla... fyzickou či psychickou bolestí... Ada stála na pokraji smrti... Alistair si prošel ponížením, odmítnutím. .. George si prošel ztrátou a rozchodem a věřím, že je to on, kdo je tady silný hrdina - udělal ten nejdůležitější první krok: vyměnil klavír za kus země... a druhý - přestal v násilí. .. opustil Adu, aby neztratil sám sebe a nepřivedl ženu, kterou miloval, k úplnému ponížení. Tohle je můj oblíbený hrdina: herec se do této role prostě báječně hodil v tom nejlepším... v mužích... A věřit a vědět - existuje zázrak a lidé tento zázrak vytvářejí vlastníma rukama, i přes neuvěřitelné duševní utrpení, bolest, a přitom zůstávají prostě humánní, soucitní, aniž by překročili propast, když je příliš pozdě...Esej k filmu „Já, zase já a moje máma“ Nádherný film Guillaume je úžasný, citlivý, odvážný, zvídavý. Po celý film jsem s ním sympatizoval a soucítil. Je film komedie? Není pro mě. Smutný film, ale ani tragédie, přesto takový život potvrzující konec! Jak nakažlivý optimismus - právě jsem se vzpamatoval, moje energie stoupla a přestože už bylo hodně pozdě večer, udělal jsem spoustu věcí „ANO-ANO!!!! Tak je dělej!" I když někdy stojí za to brát život s humorem. Možná, ale až po nějaké době, pro mě možná. A na vrcholu dějového vývoje... je to těžké. Takže tady, když jsem si přečetl, že tento film je autobiografický, zkušený režisér - scénárista - herec se stočil do jednoho...ano, od vrcholu našich let můžeme mluvit o komedii. To je pro mě formování a dospívání od přírody citlivého, jemného kluka v první řadě komplikováno přístupem jeho MATKY k němu... A velmi vzdáleně tím ostatním. Zdejší otec je pro mě přitažlivější, ale bohužel své matce hloupě odporuje jako muž, a protože není schopen vyrovnat se s jejím nátlakem na syna, on i ostatní synové Guillauma odmítají. MATKA je zde hlavní postavou, která formuje ÚŽASNÉ dítě, později muže. Právě tím, že prošel všemi zkouškami, které mu matka předvedla, se stává silnějším a možná i silnějším než jeho bratři, protože nemuseli zažít tak bohatou zkušenost - vcítit se do toho, co miluješ... Chlapec je muž - syn miluje svou matku, ženy, ženskou podstatu... a jak! Jak rozumí! Jeho láska pohlcuje všechna gesta, pohyby, slova, mimiku... Taková láska. Projít spletitou džungli (mateřského vztahu a skrze ni se k němu vztahují i ​​ostatní lidé...), oddělit v sobě mužské a ženské... To je hrdinský hrdina. Zvláštní hrdinství, ale chce to hodně síly. Aby se nerozbil. A nezlomilo se to! Ale je mnoho zlomených, pokřivených osudů takových matek: matky - mumlá - gayové - slepičí ... nevím, jak jinak nazvat... líbila se mi teta hrdiny, která mu vyprávěla o svém osudu na internátě pro děvčata ... přijala ho tak, jak se orientovala matka Guillaume a příbuzní, ale... spíše pozitivně, bez tvrzení - že to je TAK a to je vše... pobouřily mě skoro všechny matčiny činy a slova vůči němu , například její reakce na jeho upřímnost, že miloval spolužáka... a ještě více pobouřená její reakcí a slovy o tom, že miluje ženu a že je hetero... Velmi aktuální film pro naši dobu Když mocná myšlenka smíchání ženského a mužského, stírání hranic ženského a mužského, myšlenka evropské rovnosti oslabuje a ničí pod rouškou této myšlenky demokracie v dětství My potřeba jasněji a sebevědoměji vychovávat a utvářet identitu dětí. Toto je pro mě velmi, velmi, velmi důležité téma! Populární rčení „Stokrát řekni člověku (a zvláště dítěti) prase - vyroste z něj prase“ ... nebo kdokoli ..., ale pokud nebude zlomený, bude silnější - mocnější, stokrát humánnější než ostatní lidé, kteří tímto tlakem neprošli! A příkladem toho je film! Esej k filmu „Dogville“ „Chceš-li poznat člověka, dej mu sílu“ Lidová moudrost Tvrdý film. Odvážná, naturalistická, upřímná až absurdní... Alegorie se symboly a obrazy: jasná, koncentrovaná Jak lze v člověku odhalit pravou tvář, jeho podstatu Zde je jedna z možností odpovědi ve filmu: dát moc lidem Smutný příběh, ani ne dramatický (ne pro Dogvilceva, navzdory represáliím vůči nim..., pro Grace). Není snadné se na film dívat, zvláště na scény násilí a šikany. Není snadné o tom psát, znovu se dostat do kontaktu se svými pocity a myšlenkami. Mistrovské dílo o krutosti a milosrdenství. Laskavost a zloba. Otevřenost a pokrytectví Vzpomněl jsem si na záběry z Mistra a Margarity, kdy Ježíš ospravedlňoval své trýznitele a Grace se snažila ospravedlňovat do posledního... i Chucka. Ale ona není Ježíš, pak se v ní objevil strach a nenávist. Do poslední chvíle zůstávala v iluzích o Tomovi. První část filmu je o jejích iluzích a splněných snech jakési „vůle lidu“, která jde k lidem a klaní se tomu, že neexistují žádní silní a slabá, tam je stejná práce. Sama roste z infantilní holčičky. Je zodpovědná sama za sebe a je v tom šťastná... Žije jako oni prací Ale je cizí! A taky nádhera. Laskavý a pracovitý. Jak ji nemilovat Druhý díl postupně odhaluje pravdu, kdy nad ní postupně roste moc, protože je bezmocná, je úžasné, jak se přenáší krutost zbabělců, sebevědomých ve své beztrestnosti. Bez bolesti se nelze dívat na popel jejích nápadů (zejména na světlý okamžik s figurami!).hrůza začíná od okamžiku, kdy „je mnohem snazší přesvědčit se, že sázky rostou a musíte platit za přístřeší. Nejprve prodloužením doby porodní, pak snížením její výplaty, pak vlastním tělem a pak proměnou člověka v otroka. Proměna rovnocenného člověka v poražené zvíře je zobrazena stejně spolehlivě jako typická motivace pro ospravedlnění této skutečnosti v lidské mysli. Žena přináší komplikace a může přinést potíže. Musí za to zaplatit penězi, prací, sexem, ponižováním. A ona za všechno platí plnou cenu. Miluje toto město. Protože ji chránil, je schopna těmto lidem všechno odpustit. VŠECHNO. A ona všechno odpouští. Odpouští, když jí toto město vezme peníze, dobré jméno, pověst, sebevědomí, ženskost a promění ji v otroka, fyzicky i morálně. Svým odpuštěním umožňuje obyvatelům města, aby z ní udělali zvíře. Chce nebýt tím, čím se mohla stát v minulém životě, chladná, nemilosrdná a netolerantní k lidem. Unikla z tohoto svého minulého života a jak se později ukázalo, skončila znovu v pekle.“ I když zůstala naivní až do posledního snímku, vyhubila Dogviliany... Po jakých myšlenkách je zničila? Rozhodla se, že jsou nebezpečné pro případného cizince, který po ní přijde! Zachrání cizince... A nemstí se za své trápení. Svatá naivita. Mám pro ni velké sympatie, ale obecně, v běžném slova smyslu, když o mně říkáš... jak to souvisí s mým životem... tak to není skromné. Ale je to fakt. Mohu se mýlit a myslet si o sobě lépe než jsem... Tohle je o mně. Spojil jsem se s Grace. Po nedávném neúspěšném manželství: tohle je o mně Ano, považuji se za takového - laskavého, někdy naivního, upřímného. A krásný. Když jsem čelil útokům krutosti, hněvu, vzteku... co jsem udělal? Prošla stejnými fázemi jako ona: euforií, jak do posledního ospravedlňovala svého manžela. Vydržela a pak prostě existovala poblíž (jako v posledních dnech svého života na vesnici), ale musela na něj okamžitě něco „hodit“ a utéct…. (zničení je samozřejmě nemožné, i když je to možná nebezpečné pro dalšího „cestovatele“… Můj závěr). Jen musíš být moudřejší. To je vše. Hrdinka zmoudřela... Esej k filmu „Instinkt“ Děj filmu je pro mě celkem banální Myšlenka ochrany zvířat, o tom je třeba mluvit, je třeba neustále mluvit o tom, a proč se tomuto tématu nevěnovat znovu? A téma rozvoje přátelství, kamarádství, vztahů mezi studentem a učitelem, zpočátku počínaje výzvou jednoho k druhému, je zde důležité. Přesvědčivý. A Hopkinsův pohled za to stojí! Proniká skrz naskrz Téma svobody je zde pro mě aktuální. Frommův „Flight from Freedom“ je na místě. Před čím člověk utíká v naší společnosti? Před čím utíká Ethan? Před čím Tio utíká: „Je to nepochopitelný pocit, když jsi chráněn...“, když mluvil o gorilě, která ho vzala pod ochranu Člověk ve své individualitě je v úzkosti, je bezmocný. Snaží se tedy propadnout konformnímu pocitu jednoty. S čím nebo kým? Nebo splynout se společností, s myšlenkami, které se v ní vznášejí, zařadit se do ní... Nebo pod vlivem přírodních sil Být blíže přírodě je samozřejmě přirozenější, zvířata jsou nevinná... Splynout s nimi je přirozené? ... ale s tou krutou společností... být jeden a zároveň se sadistou ve vězení? Tohle je jiné. Ale krutost je také jiná. Zabíjení gorilích lovců je kruté, ale má to nějaké ospravedlnění? Ochrana před násilím? Ano, toto je naše společnost. Myšlenka neodporování zlu prostřednictvím násilí není pro mě uchvacující. Když se Tiova proměna odehrává v procesu komunikace s Itenem, jako vždy mi to dává hřejivé pocity, ale jak by to mohlo být jinak? Odhalují se totiž nejlepší vlastnosti člověka, dochází k uvědomění si smyslu života... „Jaké jsou uzly, které mě svazují? To není práce. Tohle je hra... Nikoho jsem neurážel a nikoho jsem nemiloval. Je to hra. Naučil jsi mě žít mimo hru. Naučil jsi mě, jak žít! Teď mě to děsínávrat do hry? ....“ Takové dokončení. I kdyby se vrátil, jeho proměna už prošla a hra ho rozhodně úplně nepohltí! Myslím, že ano. Už nebude propadat iluzím. Celý náš život je do té či oné míry iluzí. I když...Ano, ze své agresivity vůči všemu a všem vyšel i sám primatolog. Otevřel se své dceři a to se prostě dotkne duše. Úleva a úplnost vztahu je úžasná "Svoboda není sen... Děkuji, že jsem si to mohl užít a vrátil jsem svou dceru." Úžasný. ÚPLNÉ a úplné přijetí a jednota s přírodou. To je svoboda. Svoboda bez svobody. Člověk je vždy jednotný i přes svou jedinečnost... jednota s čím nebo kým, nebo jak? Esej k filmu „In the Mood for Love“ Dobrý název... In the Mood for Love. Jaká je nálada postav? Poté, co zjistí, že jejich manželé mají poměr? Zpočátku cokoli, ale ne láska: obětavá, beznadějná, nevyjádřená, monotónní – to je vnější. A vnitřně s bolestí, ztrátou a odporem Tempo filmu a odměřené, opakující se záběry pro mě vypovídají o osamělosti Su a Chowa. A déšť je jako slzy. A tmavá úzká ulice a malé byty, kancelářské prostory a omezující šaty Su Film zpočátku skrývá emoce postav. Jsou příliš zmrzlé, příliš půvabné a nepřirozené. Emoce jsou pro mě v prvních snímcích, v hudbě zvolené režisérem, v odměřených, klidně plynoucích zápletkách... To je na povrchu. V hlubinách je smutek, který nakonec prorazí v jedné ze zápletek: v slzách Su, když se opře o Chowovo rameno. Měnící se nálady a jejich vrstvy jsou to, co je zajímavé: kromě nálady na pozadí ztráty a smutku postav se v jejich rozhovorech vrství přátelská, zaujatá a kreativní nálada. Pečující. A v jejich diskusi o zápletce knihy. Cesty hrdinů se kříží a mají si co říct, ale z nějakého důvodu ve mně zůstává pocit prázdnoty a selhání v Suově volbě. Ano, i když nechce být jako její manžel, ale přesto, proč je pro mě emocionálně „mrtvá“? Nebo tón její nálady k životu zůstal příliš slabý, monotónní, znuděný a prázdný mi je Chow bližší? Probudil se a vyšel z vyhaslého vztahu se svou ženou „oživen“, je připraven milovat. Co bych dělal, kdybych byl Su? Doufám, že se mi bude líbit Chowova náklonnost. Doufám, že nejsem jako ona. Zavání beznadějí ze ztráty lásky... Opravdu je nemožné dát sebe, své nejlepší city hodnému muži? A má sílu... sílu dávat? Sdílejte to nejlepší, nejen smutek a neštěstí. Smutný konec je, že pro postavy nebylo žádné vzájemné štěstí. Pomalé tempo filmu mi jako divákovi dává čas pocítit ve svém srdci zázrak laskavého vztahu, zázrak pomalého projevu Chowovy lásky. Na konci filmu jsem byl zmatený a zklamaný, že se neodvážila jít vstříc něčemu krásnému. Tento film se dotkl mé duše a srdce, a to stojí za hodně, protože tak často vnímám svět myšlením a uvažováním. A tady se chcete jen ponořit do pocitů, do pomalého dýchání, byť s nádechem smutku. Esej k filmu „The Bridges of Edison County“ Film mě dojal k slzám, obrátil mě a donutil mě projít bouří pocitů a emocí. Myslím, že je to film o silné ženě a její oběti její děti a manžel Richard. Život osamělé provinční ženy, rozpuštěné v blízkých lidech a dodržující zákony malého okresu. V době setkání s Robertem se již vyčerpala, ztratila sama sebe, uvědomila si své nenaplněné touhy a možnosti. Nečekané setkání osamělých lidí, které změnilo její vnímání, ji změnilo. Navenek to nebylo nijak vyjádřeno, snad kromě přátelství s odmítnutou ženou, ale vnitřně jí to dodávalo sílu do dalšího života Zpočátku jsem procházel pocitem nedůvěry k cizímu, dětinským zájmem a bázlivostí k nim první kroky k sobě... A když se projevil jejich upřímný vzájemný cit, vznikl ostrý cit.»