Víte, co teď dělá většina psychologů? Psychologové učí své klienty všímat si a žít svůj život. Učí lidi cítit. Cítit sebe a své tělo, objevovat a pojmenovávat své emoce pomáhá zpomalit věčný závod o výsledky a naučit se být sám se sebou. Se svými pocity tady a teď. Pocity jsou různé: některé se valí s takovou silou, že se knedlík ve vašem krku promění v sevření, jiné pocity jsou sotva znatelné, sotva postřehnutelné, ale také velmi důležité a hodné pozornosti. Někteří z nás se kdysi dávno rozhodli vypnout své city, aby byl život jednodušší, aby nám nikdo neublížil. Bez citů je to těžké. I když, takhle ne. Pocity s námi stále zůstávají, jen je přestáváme ukazovat. Proto je to těžké s nevyjádřenými pocity. Koneckonců, bez pocitů není cítit vůbec nic. A světlo v očích slábne a potěšení je jen málo, život sestává z řady automatických akcí a reakcí. Blíží se Hromnice, ve kterých chcete neustále zrádně spát. Stává se, že tento necitlivý život lidi vyčerpává svou bezradností a někteří se pak rozhodnou jít k psychologovi. Probouzí se touha naučit se cítit a znovu cítit. Najdeme sílu znovu riskovat, otevřít se tomuto světu a lidem. Klienti v terapii jsou opatrní, rozhlížejí se, ale kousek po kousku vylézají ze svého vyhřátého, bezpečného a tak známého studeného koutku. Jiným lidem pomáhají vyrovnat se se životem závislosti: závislost na lásce, závislost na lahvi, závislost na workoholiku, nebo si to jen vymyslete sami. A víme, odkud všechno pochází. Od dětství, kdy nikdo nikoho neučil cítit, pozorovat, zkoumat, kdy se neptal: co chceš? Co myslíš? Co cítíš? Je dobře, že v terapeutickém prostoru to může být jinak. Ne jako v dětství. Pozorná a pečlivá přítomnost terapeuta pomáhá klientovi nespěchat – dát si čas, aby si všiml pocitů, dal svým prožitkům formu a ochutnal je. A zároveň chuť života. Zvu vás na konzultace!