Od autora: Léto je za dveřmi. Je čas dovolených a cestování. Relaxace v jakékoli podobě, i když je to jen spaní v houpací síti na chatě. Je čas analyzovat své sny! Článek je právě o tom Na základě materiálů z autorova blogu „Váš psycholog“ Zhanna a já jsme nikdy nebyli divadelníky. I když jsme velmi často navštěvovali různá představení. Obecně vypadali jako odborníci. Snažili jsme se sledovat formu, ale nepronikli jsme do podstaty. Snažili jsme se být jako oni. Tito důrazně duchovní soudruzi, kteří považují divadlo za svůj druhý domov. Znají herce a tanečníky jménem i tváří. Některé z nich skutečně známe osobně. Navíc jsou si vědomi všech drbů o osobním životě účinkujících, informovaných o jejich pracovních sporech a jiných divadelních půtkách. Zajímalo by mě, kde fanatičtí obdivovatelé vítají babky-vstupenky jako příbuzné a rychle letí kolem bufetu do portrétní galerie. Hlasitě diskutují o nejnovějších pověstech a opovržlivě se dívají na každého, kdo náhodou zabloudí do chrámu Melpomene. Dlouho studovali celý „slušný“ repertoár v celém prostoru své velké vlasti. Snadno poskytují podrobnou srovnávací analýzu interpretací téže hry různých režisérů v Moskvě, Petrohradu nebo řekněme Rjazani. Ano ano ano. Některé zoufalé hlavy navštíví hlavní město jen proto, aby se setkaly s dalším mistrovským dílem svého oblíbeného autora, scénáristy nebo herce. Dnes jsou takové zájezdy možné i do zahraničí, ale praví znalci jeviště sebevědomě mluví o inovacích v designu kostýmů a scén. Navíc vědí, kdo je autorem této inscenace a jaké byly původní skici! Pamatují si hlavní i záložní obsazení. Zoufale vypískají lenochy a hacky. Přicházejí na představení s květinami a děsí ostatní diváky náhlými výkřiky „Bravo-bravissimo!!“ I když právě tato vlastnost vášnivých divadelníků mě vždy mátla. Výkřiky slasti mi připadaly nepřirozené. To je pro sousedy tak ohromující, že se Zhanna přiblížila váženému obrazu mnohem blíže než já! Byla to ona, kdo inicioval naše kampaně. Věděla, co a kde nám „dají“, sehnala lístky, strkala se do front, povídala si s překupníky, zjišťovala cestu, koordinovala naše plány. Myslím, že by mohla sledovat hry sama, ale není zvykem, aby dívky navštěvovaly veřejná místa samy. Ochotně jsem souhlasil, protože vyhlídka, že strávím další večer v malé chladné místnosti v hostelu, se mi zdála nesnesitelná. Lidé na koleji buď pili, spali nebo šukali. Občas se najedl, umyl a dokonce i pral. Každodenní život čas od času zpestřily rvačky a násilné sousedské hádky, které ale rychle omrzely. Pravda, někteří byli s tímto stavem celkem spokojeni a za celý rok praxe se nepohnuli dál než do nejbližšího obchodu s potravinami. Tohle je v Petrohradě! Zhanna a já jsme nebyli jedni z nich. Jiný život nás samozřejmě lákal nejen do divadla. Procestovali jsme všechna předměstí, navštívili spoustu paláců a muzeí, poslouchali hudbu, chodili na přednášky o bylinářství. Mezitím jsem se také vyučil psychoterapeutem a chodil do kina. Chodit na představení se ale rovnalo vyjíždění do světa. Při maratonu i v džínách. Navíc to zavánělo dobrodružstvím. Je jasné, že pár mladých lékařů na stáži z jejich vnitrozemí nikdy moc peněz nemělo. A to, co jsme okamžitě spálili v inflačním kelímku. Tak jsme zoufale šetřili na všem a snažili se chytit dva hrášky na lžičku. To se nám na většinu představení podařilo. Nejlevnější vstupenky byly zakoupeny na pokladně! Po stranách krabic nebo posledních řadách galerie. Odtud téměř nic nevidíte a jsou vždy k dispozici. V pokladně nám také dali slevu na posluchačské lístky, stejně jako pro studenty. Bez problémů jsme prošli kontrolou vstupenek a do třetího zazvonění jsme bloumali po vestibulu. Zde jde především o to být včas za správcem a posoudit situaci ve stáncích. Faktem je, že v sále jsou vždy volná místa. Obvykle osamělý. Studna,někdo se opozdil, onemocněl, cestou se ztratil. I když jste zapomněli lístek! Často jde o nejdražší místa, která si nikdo netroufne zaplatit. Byli to právě oni, na které jsme se Zhannou hledali přes rameno obsluhy. A když začali zavírat sál, nahrnuli se jako opozdilci a sebevědomě obsadili ty správné židle. Všechno. Snadné sledování během prvního dějství je zaručeno! I když přijde právoplatný majitel, který si toto místo přistání zaplatil, nebude po zahájení akce do stání vpuštěn. A po přestávce se uvidí. Lidé tam začínají odcházet. Někteří jsou naštvaní, jiní jsou z nouze. A obecně málokdy má někdo násilné konflikty. Toto je chrám múz! Vždy si můžete sednout a vyřešit nedorozumění pokojně. Jako, pomíchal jsem pořadí... Obecně, kolik peněz jsme tehdy ušetřili na lístcích! Schéma funguje, i nyní však existovala dvě výjimečná divadla. BDT a Mariinsky. První je vždy vyprodán a vstupenky se vyprodávají v den prodeje. Ani jedno prázdné místo! A u Mariinsky je architektura a dispozice samotné budovy navržena tak, aby se sociální vrstvy neprolínaly a nemíchaly. Chraň bůh! Císařské divadlo nemůže být demokratické v plném slova smyslu! Pokud máte lístek do třetího patra, tak pod druhý nepůjdete. Do stánků, boxů a amfiteátru je vstup zakázán. Jsou tam cizinci! Tety kontrolorky jsou ostražité, jak se patří. Navíc studenta vždy poznáte podle oblečení, i když jsem díky Galerii Mariinsky učinil důležitý objev. Představení je nejlépe sledovat zpovzdálí. Čím dále od jeviště, tím je záhada kouzelnější. Nechápu fanoušky prvních řad! Tam se stává zřejmá prostá umělost toho, co se děje. Zaprášená scéna jen málo připomíná mramorové podlahy paláců. Scenérie je výstřední a nesourodá. Saténové šaty dam z vyšší společnosti jsou ušity z hedvábně-polyesterové podšívky, pánské kozačky s širokou špičkou z koženky s plastovými přezkami. Kostýmy často nesedí, protože byly vyrobeny pro jiného komika. Herci se červenají a potí pod světly reflektorů přesně ve chvíli, kdy by podle zápletky měli zblednout a zmrznout. Pod jejich objemnými parukami jim unikají nepoddajné prameny vlasů. Na stolech jsou ovoce vyrobené z polyethylenu a nádobí z papír-mâché. Kartonové hory, látkové řeky a umělohmotné houštiny jsou promyšlené a patrné již z nejvzdálenějších řad. Řeknu víc, jen tam to působí přirozeně! A jedině tak, sedíce na vrcholu, lze zaměnit čtyřicetiletého muže za zapáleného mladíka a baculatou dámu středního věku si splést s konzumní kurtizánou. Zdá se, že divadelní umění vyžaduje poměrně velký odstup. V každém smyslu mě to zmátlo. Zjevný odklon od reality. Bylo jasné, že všechno, co se děje, je falešné. Chtěl jsem zavřít oči nebo odejít. A předtím křič. A k divákům a hercům - Ano, všichni tu lžete! Lžeš, i když se červenáš! Jaká láska, jaká vášeň, když zíváte na jevišti a v hledišti. A ne tajně! Co tomu rozumím? Navíc zarytí znalci múz považují tuto přetvářku za nesmírně fascinující! Možná takto uvažuji kvůli své prosté výchově? Obecně jsem se styděl přiznat i sám sobě, že se mi všechno, co se děje, opravdu nelíbilo. V muzeu nebo na procházce v parku je to mnohem pohodlnější! Problém je v tom, že po 19:00 je to tam těžké. Vydržel jsem a další nabídky neodmítl. Večer „doma“ je ještě horší. Zhanna a já jsme byli v Mariinském divadle sedmkrát sami, nemluvě o všech ostatních zábavních a duševně vzrušujících zařízeních v Petrohradě! Tohle byla dobrá škola. Nejen dějiny umění Pokud se chcete o lžích a nepravdách v lidských vztazích dozvědět co nejvíce, jděte na představení! Možná je to pravá podstata divadla? Co jsou potom divadelníci, tito brilantní snobové a vševědoucí v zákulisí? A co vlastně dělají v sálech Thalie a Melpomene? Otázka otázek, teď o nich nemluvím. Mluvím o jiné realitě. Dnešní příspěvek je o divadelních snech. O návštěvě divadelních her, muzikálů, koncertů a dalších druhů představení přímo ve snu.Ano! Počítají se i cirkusy a stadiony. Hlavní je mít pocit, že jste na nějaké velkolepé akci. Jako herec, divák nebo režisér. Kino bude taky fungovat! To se moc často nestává. Mnohem častěji, než bych si přál, jeden čas jsem o sobě snil v jisté posluchárně. Poloprázdné nebo naplněné do posledního místa. Lidé si šeptají, když čekají, až představení začne. Ale světlo stále nezhasíná a akce stále nezačíná. Návštěvníci začínají být čím dál tím více rozhořčeni. Tleskají, dupou, pískají. Ale herci se nikdy neobjeví. Nebo se objeví, ale hrají něco úplně jiného. Zpívají a tančí, i když to bylo oznámeno jako drama. A v hlavě mám jednu myšlenku. Nepravdivé. Všude kolem není nic jiného než přetvářka. Opravdu se mi to nelíbí, ale je také nějak nepohodlné odcházet. V případě, že ruším sousedy. A co řekne mé okolí, když uteču, aniž bych dostal to, pro co jsem přišel? Je to trochu hloupé. A zároveň nesnesitelné. Co tady vůbec dělám? Když se rozhodnu vstát, ukáže se, že světlo nesvítí a já nemůžu najít cestu ven. Jeden z mých klientů měl další opakující se sen. Je herečkou a během hry hraje hlavní roli. Něco z komedií Shakespeara nebo Lope da Vega. To je pro ni těžké. Nepamatuje si text, dělá si starosti, ruší partnery, stydí se, červená se. V jedné scéně klientka dokonce zakopne o lem nepohodlných šatů a spadne na podlahu. Úplné selhání. Veřejnost je pobouřena do krajnosti. Pískání, nadávky, nadávky. Najednou někdo z publika vtrhne na pódium a začne po ní házet shnilá rajčata. Nádherná hedvábná sukně byla zničená, make-up tekl, paruka chyběla. Stojí sama na obrovském pódiu a kolem ní je spousta zlých, rozesmátých tváří. Vždy se probudila v slzách a pak nemohla usnout. Cítila jsem se nesmírně uražená a nešťastná. I když její obvyklé aktivity se showbyznysem nesouvisely. Právě naopak. Pracovala jako účetní a častěji se zabývala čísly než lidmi. Existuje mnoho variací divadelních snů a je důležité věnovat pozornost tomu, za koho vystupujete. Herec, divák nebo režisér. Sen je o divadle, což znamená, že role jsou důležité Obecně platí, že vzhled takových snů hovoří o nemožnosti žít svůj vlastní život a touze žít někoho jiného. Pokud se vidíte jako herec, účastník show nebo představení, pak to může odrážet vaši nevědomou touhu změnit svou vlastní osobnost. Staňte se jiným, zaujměte úplně jiné místo v tomto světě. Stejně jako herci hrají každý večer nové postavy a role. Hraní v ospalém představení symbolizuje vaši touhu ukázat se před ostatními v příznivějším světle. Ohromte každého svou krásou a talentem. A také vyjádřit během mystéria ty pocity a emoce, které byly v sobě dříve potlačeny, být hercem ve snu je nevědomá touha žít brilantnější, jasnější a bohatší život, než jaký žijete ve skutečnosti viděn jinak, pak se na něj vztahuje vše výše uvedené. Je tu však jedno „ale“. Ve tvých snech je všechno tvoje. I když sníte o jiných, zcela neznámých lidech. Možná je to personifikace. Sny proměňují vaše individuální vlastnosti a problémy v nezávislé lidské osobnosti. Ukazuje se, že některá z vás usiluje o nové pocity, zatímco druhá se na to dívá kriticky. Chování diváků ve snu je tedy hlasem vašeho superega. Reakce svědomí na potřebu změny. Pokud je veřejnost benevolentní nebo prostě trpělivá, pak si sami nevyčítáte svou vyjádřenou žízeň po něčem novém. Pokud píská, uráží a dokonce hází shnilou zeleninou, zažíváte obrovský pocit studu a nesnesitelné viny při pouhé myšlence stát se performerkou a ukázat svou podstatu naplno. Je nemožné, abyste byli jiní, možná méně úspěšní, ale mnohem šťastnější, z důvodů nejtvrdší sebekritiky a autocenzury. Problém všech hypersociálních povah Být režisérem ve snu odráží vaši touhu stát se silnějším a vlivnějším. Není snadné naučit se řídit celý tým?