Vezměme si příklad páru, kde manželka nadává manželovi. Zase udělal něco špatně. To může být z různých důvodů. Nemůže najít práci, vydělává málo. Manželka vyhrožuje, klade podmínky, ale nic se nemění. Můj manžel přísahá, budu, já už...Kdo je tady obětí? On nebo ona? Možná se provinil něčím jiným, možná dokonce podvedl. A kdo je potom obětí? Byla vaše žena zraněná? Nebo je nyní vyvíjen nátlak na manžela. Situace je taková, že oběťmi mohou být oba a záleží na tom, jak přesně se ten člověk ve stresové situaci zachová? Jak přesně se to snaží vyřešit? Takže bezmoc? Dojde-li někdo v konfliktu k závěru, že je vše zbytečné, že se ničeho nedosáhne, ale situaci nesnese, například manžel nemůže přimět manželku, aby se uklidnila a nechala ho za sebou, a žena nemůže přimět manžela, aby se změnil, pokud se někdo z páru cítí bezmocný, je na cestě do stavu viny. Pokud se k tomuto stavu přidají obvinění, pátrání po vině Příklad: Chápu, že jsi dobrý, nic neumíš, tvoje matka tě ovlivňuje. Je to její chyba, že si tak neschopný vydělávat peníze, je impulsem k tomu, že jste obětí. Je to oběť, která sebe i ostatní zbavuje odpovědnosti a závazků a nechce je převzít jako dospělý Příklad: žijeme špatně, není to moje chyba, jsem tak dobrý. A ty ne, ty jsi taky dobrá, je to tvůj ex (který kouzlí, manipuluje s dětmi atd.) Teď, kdyby to jen pochopil, okamžitě by se změnil. Kdyby mu to vysvětlili, všechno by do sebe zapadlo. A budeme žít šťastně. Naděje někoho změnit. Například manžel se zúčastnil školení o osobním růstu a přivedl svou ženu na konzultaci, vše se týká obviňování milovaného člověka z jeho vlastních a rodinných problémů a jejich nápravy. Psycholog takhle nefunguje. Nemá smysl kohokoli libovolně měnit. Nemohu nabídnout seriózní práci, ale manžel na to nechce myslet, manželka se musí změnit, všechno kolem se musí změnit, aby někdo něco udělal. A pak dojde ke zobecnění. Pokud si v konverzaci všimnete následujících slov: vždy, nikdy, jak by to mohlo být jinak... "Nikdy mi nerozuměla, on vždycky rozumí." Všechno tam rozhodně není v pořádku. A nejjednodušší je zjistit, jestli to opravdu nemůže být jinak? Čí je to názor? Byl partner vždy takový, proč se oběť drží takových slov? Myslí si, že je takto přesvědčivější. Zdá se, že tato slova jsou toho důkazem, ale jak by to mohlo být jinak? Že o tebe ten člověk vůbec nestál "Vždycky kňučí. Může za to ona, ale jak by to mohlo být jinak.“ To není znamení, abyste někoho chytili, ale abyste se hlídali. Neukazujete se takto na člověku zvenčí, ale zdá se vám, že je vše přirozené. A tím, že to člověk říká, prozradí sám sebe Každý člověk je obětí, to je zvláště patrné v Karpmanově trojúhelníku. Všechny role jsou obětavé. A zachránce, a dokonce i agresora. Tady je jen oběť zahalená pod maskou. Člověk nemá jinou možnost, než dostat to, co potřebuje, a vyrovnat se se svou neurózou, a je špatné, když v tom člověk uvízne. Když je jeho obvyklý stav obětavý. Tím ubližuje sobě i těm, kteří jsou poblíž, ti, kteří jsou poblíž, nechtějí uposlechnout a vyjít s obětí na půl cesty, prostě se odvrátí a snaží se žít svůj vlastní život. To znamená, že oběť ničí svůj vlastní život. Pokud oběť potřebuje, aby byl někdo vinen, může být uražen. Zášť je možná nejcharakterističtějším chováním oběti. Příklad: no, zase mě prošli, všichni pomohli, ale mně nepomohli. Investoval jsem tolik, ale nic mi to nedalo.... Tady nejde o spravedlnost, čím hlouběji je člověk ve stavu oběti, tím častěji ho přitahuje neférové ​​jednání. A nejde o to, co se stane, ale jak si zvykne reagovat Jakmile pomine touha všechny obviňovat, urážet se, měřit po dávkách, kdo dostal víc a jak mě urazil, reakce ostatních se změní. Člověk v podstatě dává ostatním zprávu – jaký má on sám vztah ke světu. Co očekává od ostatních? To, co dostává od druhých – to je ale reakce na to, že on sám]