O tom, jak zastavit konflikty ve fázi jejich vzniku, jsem již psal. Co ale dělat, když už k hádce došlo? To je vše, všichni uražení lidé sedí ve svých pokojích a nemluví. To se týká spíše rodinných záležitostí a bližších lidí. Co dělat v tomto případě? Jak se chovat a jak nechovat, aby byl klid v domě co nejrychleji obnoven? Nikdo přece nemá rád vypjatou situaci a atmosféru Samozřejmě jsou tu nuance: kdo se s kým pohádal, jaké jsou vlastnosti jednoho, druhého, dokonce i toho, jakého pohlaví je ten člověk! Koneckonců, muži a ženy uzavírají mír jinak. Muži se například často dopouštějí stejné chyby: po hádce nechají svou ženu na pokoji, „ať se uklidní“. A pro ženu není nic horšího než tohle. Cítí se nepotřebná, myslí si, že „jemu nezáleží na všem, na našem vztahu, na mně“... Ženy by v drtivé většině neměly zůstávat samy se sebou po hádce. Jinak si o sobě během této doby vymyslí takovou věc, že ​​se jí to nebude zdát moc a přitom úplně stejná chyba ze strany žen: všechno musí zjistit tady a teď, třídit rozhodni se, rozhodni se. A muž nejčastěji potřebuje dát čas na vychladnutí. Ano, stačí dát příležitost být sám, obnovit svůj klidný stav mysli, uklidnit se. Pak můžete mluvit klidně a konstruktivně. To je to, co muži nazývají „nawing and blowing their minds“ – když jsou přitahováni a vyprovokováni k tomu, aby věci vyřešili v tu nejméně vhodnou chvíli. V takových situacích mohou říkat příliš mnoho a vyhrknout něco, co ve skutečnosti nemyslí vážně, jen aby se jich zbavili. Pak se ovšem zejména pokročilí mrzí a prosí o odpuštění. Ale ženy berou jejich slova vyřčená v žáru okamžiku jako nominální hodnotu a nechtějí slyšet žádné výmluvy. Takže to dopadá... konflikt, ze kterého strany nebyly schopny pokojně vyjít. Existuje tedy několik klíčových pravidel, jak se chovat po hádce, nic neuspěchat Někdy všichni potřebujeme čas na to, abychom něco v sobě strávili, přemýšleli a přijali. Věřte mi, každý to potřebuje. Chci říct - nejen tobě. Proto, pokud půjdete na usmíření, dokonce přiznejte svou vinu a v odpovědi uslyšíte „Promiňte, ještě nejsem připraven se usmířit“ - nepropadejte panice! Zásobíme se trpělivostí, pamatujeme, že někdy také potřebujeme čas, a s pochopením ustoupíme. Důležité je také neuspěchat věci v situaci, kdy jsou emoce plné. Pak by si všichni bez výjimky měli udělat čas a uklidnit se. A pak pokračujte v konstruktivním dialogu, omlouvám se, ale... Pokud se rozhodnete požádat o odpuštění, pak se ujistěte, jak moc se upřímně považujete za vinu. Protože fráze „Omlouvám se, ale...“ vůbec není o odpuštění. Je to o manipulaci. Zdá se, že na začátku je změkčení, demonstrace dobré vůle, člověk si oslabí vnitřní obranyschopnost, protože slyší, že je žádán o odpuštění... a pak přichází pravý cíl celého představení - obžaloba I-zpráva Mnoho lidí ví o tzv. I-zprávách, kdy se v hádce doporučuje mluvit pouze o svých pocitech, svých touhách atp. Bez obviňování druhého. Tito. "Jsem naštvaný, protože jdeš pozdě." Přál bych si, abych nemusel čekat." Ale můžete také zrcadlit jeho vlastní I-zprávy svému protivníkovi. Příklad: „Chápu, že vás štve, že jdu pozdě. Chápu, že na mě nechceš čekat." Dívka zde promlouvá se zprávou I od sebe sama, ale zároveň zrcadlí mužovy pocity. Tím se výrazně zmírní intenzita vášní, změkčí se reakce druhého člověka, protože chápe, že, zdá se, byl vyslyšen, byl pochopen, už nepotřebuje zvyšovat míru napětí, aby o své bolesti křičel. A v tomto bodě může začít konstruktivní dialog, pokud za to opravdu můžete, požádejte o odpuštění. Ne vždy se vyplatí ponořit se do debrífingu letu, žvýkat detaily, pamatovat si krok za krokem všechny fáze konfliktu, vysvětlovat svou reakci na každou z nich... je to nebezpečná cesta, tady můžete skončit znovu v hádce, ale dej