Od autora: Považujeme se za svobodné, i když naše minulost neustále určuje naše životy, filozofové již od pradávna přikládali velký význam snům a také změněnému transu a hypnotickým stavům. Věděli, že v takových stavech se vzpomínky, které byly zapomenuty v bdělém stavu, mohou znovu vynořit, a předpokládali, že telepatické schopnosti jsou posíleny. Po dlouhou dobu, počínaje Paracelsem, se mystici pokoušeli léčit psychosomatické poruchy navozením stavu transu u pacientů, což přispělo k „zázračnému“ uzdravení. Takové praktiky a znalosti byly majetkem jen několika zasvěcenců. Pouze Mesmer svou paranoidní vytrvalostí dokázal upoutat pozornost akademií (1784), vědců a lékařů. Od té doby jsme museli rozpoznat NEVĚDOMÉ v jeho třech aspektech: 1) sny; 2) stav transu, hypnotický stav; 3) některé projevy duševní nemoci Později došli k pochopení, že nevědomí hraje rozhodující roli ve vědomém jednání každého člověka a obecně je nevědomí součástí našeho každodenního života, a ne nějakým patologickým stavem. V různých dobách se setkávali myslitelé (mezi nimi Augustin Blessed a Descartes), kteří upozorňovali na to, že vzpomínky na rané dětství, zdánlivě navždy zapomenuté, se mohou znovu vynořit a že stopy všech předchozích zkušeností jsou zachovány v našem mozku na počátku 19 století se filozofičtí ideologové spoléhali na Condillacovu myšlenku, že jakékoli naše rozhodnutí se děje pod vlivem určitých skrytých faktorů, které jsou významnější než motivy, které jsme sami předkládali k vysvětlení svých činů Na konci 19. století zakladatel z PSYCHOSOMATICKÉHO výzkumu Faria poznamenal, že dojmy, které vznikly ve sféře intuice, a jsou tedy zcela mimo naši kontrolu vůle, která je schopna ovládat pouze vnější pocity, nemusí mít nutně formu myšlenky, někdy se objevují v forma symptomu: „Potlačování úzkosti a utrpení, spíše než radosti a potěšení, je obvyklou příčinou tvorby kamenů, které lékaři někdy objeví při otevírání mrtvol cholerických lidí a snadno vznětlivého temperamentu...“ Charles Richet (1884) ukázal, že jevy spojené s hypnózou nejsou tak vzdálené jevům každodenního života: všechny události vyskytující se v anomálním stavu pouze objasňují, co se děje každý den. „Rád bych objevil,“ píše Richet, „toto absolutní nevědomí, které si uchovává tu či onu vzpomínku v paměti tak dlouho, jak si přejeme, i když to člověk, v němž tato vzpomínka žije, netuší. Toto je nevědomá vzpomínka, bez ohledu na to, jak divná nám taková fráze může připadat." Richet dokázal pochopit, že takové vzpomínky jsou vlastní i normálnímu člověku: „Považujeme se za svobodné, ačkoli naše minulost neustále určuje náš život, Richet nebyl sám, kdo odhadl, že patologické projevy osobnosti se příliš neliší od normálních , protože ve svém jádru a Oba jsou podloženy nevědomými procesy. Tento názor sdílelo mnoho vědců. Taine ukázal, že uspořádání faktů v našem nevědomí je určitý dynamický proces: „Pocit ožívá v obrazu; čím silnější pocit, tím jasnější obraz. Vše, co se děje v prvním stavu, se také děje ve druhém, protože druhý je obnovením prvního. Stejně tak v tomto boji o existenci, který mezi sebou obrazy vedou každou minutu, je to obraz, zpočátku obdařený větší energií, který má schopnost vytlačit své soupeře v konfliktu. Proto se okamžitě znovu objevuje a pak se často opakuje, dokud zákony postupného zániku a neustálého náporu nových dojmů nerozdrtí jeho privilegia a soupeřící obrazy po dosažení svobody jednání konečně získají možnost samostatného rozvoje (1870). “ Taine tedy zavedl koncept REPRESE, který byl předurčen k tomu, aby zaujímal prvořadé místo ve freudovské teorii./