Píseň o mateřské pokoře... Věnovaná všem matkám, které propouštějí dospělé děti do tohoto života... Zdá se, že bez jediného hlásku říkáte: „Mami, vyrostla jsem, nech mě jít...“ Z očí do očí. Matka a dospělá dcera. A vidím ve tvých očích obrácených ke mně nejen můj odraz. Existuje Obraz světa. A mé srdce se stahuje: je to tady, okamžik loučení. A teď se dívám hluboko do sebe, do svého Mateřství. A na okamžik v mé duši nastoupí zima, jako v duši Demeter, které je odebrána Persefona. Věz, že mi není nikdo milejší „Mami, nech mě…“ A vzpomínám si, jak maličkého a bezbranného jsem tě přivedl na tento svět. Vaše rozbitá kolena, první třídy ve škole, vaše slzy a úsměvy. A mé srdce je naplněno Láskou, přelévající se přes okraj. Miluji tě celým svým srdcem "Mami, nech mě jít..." A myslím na tento svět. A pamatuji si, jak nebezpečný může být. Strach a úzkost vznikají hluboko v srdci, našeptávají mi všechny ty hrůzy, kterým můžeš čelit. A zasahují do mě, zatemňují mou Lásku. Věz, že se bojím o tvůj osud „Mami, nech mě…“ A vidím, kolik toho víš a umíš. A kolik práce bylo vloženo do každého z vašich charakterových rysů. Částečně jsi ve mně odrazem toho nejlepšího. A přitom vy sami jste celiství, vykročili jste ve svém vývoji vpřed, jste schopni a víte po svém. Jste nový svět, který se vyvíjí v naší vzájemné interakci. Dej mi příležitost tě alespoň někdy slyšet „Mami, pusť mě...“ A já tě pozoruji, nahlížím do tvých pohybů, naslouchám tvým slovům a hledám, hledám chyby, které jsem ve tvé výchově udělal, trestám. sebe za každou chybu, za každou maličkost. Znovu a znovu procházet ve své paměti a uvědomovat si, že nic nelze napravit. Vše je jak je a bude. Odpusť mi moje nedokonalosti „Mami, nech mě…“ A chápu, kolik ti dala příroda, kolik toho nejlepšího a krásného jsi vzal od svého otce a mě. A kolik, ach, kolik jsme toho ještě nedokončili. A objeví se zvolání: kdo by mohl dát víc? Vězte, že jsme vám dali vše, co jsme mohli. A ještě víc „Mami, nech mě…“ A tvé mládí, rozvíjející se v plné síle, tě nese vpřed a před tebou je tolik vzrušujících, nových, čerstvých věcí! Mé srdce šeptá: „Neopovažuj se. Nezdržuj se...“ A chápu, že mým hlavním úkolem je pustit. Vůbec. Žij, jak tě žádá tvé srdce „Mami, pusť mě…“ A já vidím tvou sílu a krásu. A slyšel jsem spoustu dobrých věcí, které o vás říkají ostatní. A chápu, že tohle je nový, zcela oddělený život, plynoucí jako hluboká řeka vedle mě, naplněný silou a ženoucí se vpřed. V životě. Raduji se z tvých radostí „Mami, pusť mě…“ A neřeknu ti, kolik mých starostí se skrývá v hloubi mé duše. Kolik modliteb bylo přečteno a další přijdou. Kolik laskavých slov a radostných očekávání je v mém srdci. Znovu vám řeknu jen tato slova. Mnohokrát. Miluji tě, dcero "Mami, nech mě jít..." A chápu, že být vedle tebe teď znamená být od sebe, možná za tvými zády. Pokud je to pro vás těžké, mohu vám být oporou. Jen vědět, že jsem tam vždy. Bude-li to nutné... "Mami, nech mě jít..." Jdi s Bohem, mé drahé dítě. Moje malá krev, kousek mě, naplněná jiným, novým Životem. Moje dospělá dcera. šťastnou cestu!