Naše psychika je neustálý proces reakce na okolí. Umožňuje nám aktivně a nejúčinněji se přizpůsobovat světu kolem nás, a tedy uspět v boji o přežití. Prostředí se neustále mění – a v posledních desetiletích dokonce děsivou rychlostí – a v reakci na to naše psychika produkuje reakce, na základě kterých se dokážeme těmto změnám přizpůsobit. Duševní, volní, emoční procesy - to vše díky psychice Takže, co je důležité, emoční procesy jsou v tomto ohledu první z hlediska rychlosti výskytu a velmi důležité. Kdyby neexistovala žádná emoce strachu („hrůza, musíme si urychleně udělat nohy!“), pak by nám žádné množství inteligence nepomohlo přežít. No a podle toho, bez sympatií, přitažlivosti a lásky by nás žádné dobrovolné úsilí nedonutilo k tak aktivní reprodukci. Na druhou stranu tato skutečnost vyvrací myšlenku nadřazenosti a vnitřní hodnoty emocí - říkají, říkejte, co cítíte, a všechno bude v pořádku. Ne, to se hned tak nestane. "Co cítíš?" – to je hlavní, ale ne poslední otázka. Po něm následují neméně důležité otázky – „co chceš?“ a „co s tím uděláš?“ Ale bez první otázky "jak se cítíš?" jsou bezvýznamné, stejně jako první bez následných Emoce působí podle cyklu kontaktu vyvinutého teoretiky Gestalt přístupu: 1. předkontaktní 2. začátek 3. úplný kontakt 4. rozlišení 5. postkontakt Že je: 1. objevila se emoce („zdá se, že jsem něco – cítím to“) 2. uvědomujeme si, co to je („ahh, Semyone Semyonichi, to je smutek/hněv/radost“) 3. prožíváme emoce („ty, tady jsi, ano, slyšíš, jsem smutný!“ (slzy, usně, kapesníky)) 4. úleva („no, zdá se mi, že se cítím lépe…“) 5. uvědomění, mentální zpracování („no, bylo mi smutno, bylo to snazší, a teď se mi nezdá, že by život byl tak beznadějný zmatek“) . A pak začíná nový kontakt („ach, teď zase něco cítím…“) K čemu to tedy je, když se objeví překážky, cyklus kontaktů nekončí. Takže to leží nedokončené v psychice, jako loňská nedokončená stolička nebo nedokončená halenka. A čím víc nedokončených cyklů (vlastně neprožitých emocí, protože emocemi stejně končí všechny situace, rozhodnutí, vztahy), tím víc je psychika zanesena nejrůznějšími, pardon, svinstvem. Co je zvláštního na místě, které je plné odpadků? Je to tak, tohle místo většinou moc příjemně nevoní, všechno je tam nejasné a pomíchané a taky - nedá se tam dát nic nového, takže se ukazuje, že psychika zanesená nestrávenými zbytky - mě omluví na další nepříjemnost metafora - je jako strusková střeva, neschopná strávit a vstřebat nic užitečného a výživného. Pokud někde hluboko ve vaší duši stále přetrvává vztek na vaši první mrchu učitelku, smutek nad vaším prvním romantickým vztahem, vztek na vašeho přítele, který před rokem zapomněl narozeniny atd. a tak dále. - jak pak bude právě v této hloubce duše místo pro plné prožívání lásky, radosti, štěstí? Samozřejmě, že budou, kde by byl život bez štěstí a radosti. Ale stejně jako vánoční ozdoby ve vtipu „nedělají radost“. To znamená, že z nějakého důvodu nejsou tak intenzivní, jak by mohly být, musíte je tvrdě chytit, a přesto rychle uniknou. Nedokončené gestalty ale zůstávají, takže člověk trpí v určitém subdepresivním stavu („něco není tak dobré a nic se mi nechce, jak jsem líný, musím se dát dohromady“). Stahovat se dohromady – například jít ven a hodně se bavit, pít, nekontrolovaně nakupovat nebo naopak, pilně pracovat a dosahovat všech myslitelných výsledků – v tomto případě nemá smysl, protože je to stejné jako nacpat nemocného střevo s vitamíny (abych pokračoval v mé nepříjemné metafoře). Pár molekul ještě projde a zbytek vyjde jako mrtvá váha Nejprve se musíme vypořádat s nejtoxičtějšími odpady, zadruhé, jak takovému znečištění v budoucnu zabránit, a zatřetí postupně..