Od autora: Článek vyšel v novinách "Petropavlovsk.kz" v říjnu 2010. Člověk je tvor zvědavý. Nekrmte ho chlebem, ale nechte ho běžet napřed a zjistit, co ho čeká v blízké či vzdálené budoucnosti. Pokud seřadíme předpovědi, které zajímají lidstvo po staletí, pak téma konce světa jistě zaslouženě zaujme první místo. Nedostáváme příležitost to zjistit sami, a proto jsou pravděpodobně fámy a drby kolem blížícího se univerzálního kataklyzmatu tak aktuální. Bojí se konce světa, spekulují o něm, vyvracejí ho, vtipkují o něm. Psychologové mezitím již zaznamenávají nárůst neuróz spojených s očekáváním budoucí události nebo strachem z ní. Čas mezitím neúprosně utíká a na obzoru se už rýsuje osudová figura - rok 2012... Podle nás je načase rozdat náušnice všem sestrám: domluvit se s nenapravitelnými skeptiky, kterým je to jedno, fanatici všemožných předpovědí a zároveň pomáhat těm, kterým brání strach z nevyhnutelného, ​​žít plnohodnotný život dnes Některá věštci ujišťují, že budoucnost není zamrzlá matrice a my máme vždy na výběr. A v tomto mají jistě pravdu. Jiní mluví o situacích, kdy nelze nic změnit, tedy co je předurčeno, se nevyhnutelně splní. Kupodivu mají také pravdu. Faktem je, že po celý náš pozemský život (a i po něm) máme vždy na výběr, jako pohádkový rytíř na rozcestí. Zatímco čteme nápis na kameni (předpokládaný návod k akci), máme svobodu ve volbě, ale po zvolení jedné z cest okamžitě odřízneme další možnosti. Na této cestě, kterou jsme zvolili, se opět každou vteřinu objeví milion možností - jako například ve starém vtipu: onemocním nebo ne onemocním. Když onemocním, pak znovu: zemřu nebo ne. Jestli zemřu, tak: do pekla nebo do nebe... a tak dále, proto se lidé s takovou vášní vrhají na horoskopy z novin, i ty hloupé (někdy nechápete, kdo je větší - horoskopy nebo čtenáři) věřící, že jsou prostě povinni nám říkat, co máme dělat: vdát se nebo ne, podepsat smlouvu nebo ne, letět letadlem nebo jet vlakem. Neustále stojíme před volbou: koupit – nekoupit, prodat – neprodat, číst – nečíst Věnovali jste se tomu, jak se někteří lidé v obchodě chovají? Jako by se tam pro každý případ zatoulali, a už stojící před pultem si začnou vybírat: bílý nebo černý chléb, banán nebo jablko, káva nebo čaj... To jsou z kategorie chronofágů, čas jedlíci, který není ani jejich, ani někoho jiného je nezajímá, stejně jako je nezajímá bezprostřední budoucnost. Takoví lidé ani nepotřebují předpovědi. Uvažují asi takto: proč myslet na něco, co se ještě nestalo. Znovu: proč? Stejně se přece plánuje naprosté selhání... Jsou samozřejmě normální lidé, kteří žijí realitu dnešní doby. Psychologicky jsou nejkonstruktivnější a pomocí předpovědí se snaží získat představu o tom, co je čeká v důsledku určitých akcí (nebo nečinnosti v jednom z regionů, výstavby nového minerálního hnojiva). rostlina byla nedávno slavnostně položena. Akce se konala před velkým shromážděním úředníků, státem nařízený tisk produkoval disciplinované fanfáry a pilně popisoval světlé vyhlídky, které se otevíraly. Jak na tuto informaci reagovali čtenáři všech tří psychologických kategorií První - chronofagisté - si toho prostě nevšimli nebo po přečtení ničemu nerozuměli? Druhý - lhostejný - hned zapomněl: no rostlina a rostlina - nikdy nevíš A v redakcích novin se začaly ozývat výzvy, kterým nebylo lhostejné, kde bydlet a jaký vzduch dýchat! Oficiální výmluvy o ekologicky šetrné výrobě je neuklidnily, lidi zajímalo, proč nebyli dotázáni ani varováni, protože při každé výrobě vzniká odpad, který půjde rovnou do řeky a pro ryby v ní žijící skutečný konec světa; přijde. Ale zatím není cítit žádný odpad,naopak velmi příjemně voní velké peníze. A lidé, ekologie - to všechno, víte, je maličkost... A pak, kdy jindy se to stane! Je třeba si ujasnit, do které ze tří skupin patří iniciátoři takových projektů. Nemusíte být staromilcem Petropavlovska, abyste si všimli, jak je město za posledních pár let „zaplivané“ a znečištěné? V takových případech většinou na příchozí přikyvují: říkají, přišli sem ve velkém, roznesli špínu... I kdyby to tak bylo, tak proč nikdo z vás, městských patriotů, otřete si nos nad těmito „varjagskými“ a řekněte: „Ukliďte si po sobě!“? A byli jediní, kdo zasypal okolí jezera Motley horami odpadků a proměnil lesy v smetiště? Jak město na toto „nezajímá“ – prohlášení v televizi a obviňující fotoreportáže v tisku – a nic víc? Nepřetržité otázky a je čas na odpovědi Jeden z náhodných účastníků rozhovoru jednou zaznamenal změnu k lepšímu ve vědomí: předtím byly pouliční lampy okamžitě rozbité, ale teď se nic neděje, chvíli vydrží. Netřeba dodávat, že pokrok je zřejmý. Ale nedávno byly ve městě instalovány nové - elegantní a pohodlné - zastávky. Je tam kam sedět a schovat se před větrem. O necelý měsíc později bylo plexi rozbito a stěny byly pokryty nápisy. Svádět to samozřejmě můžete opět na příchozí, ale zdá se, že bez místních vandalů by to nešlo. Takže je příliš brzy na to, abychom se oddávali optimismu; možná se pozornost jednoduše přepíná z lucerny na jiné předměty. V centru města, pod nosem dřímající strážce zákona, neznámí pitomci barbarsky rozbili jednu ze soch zdobících třídu - figurku dívky, do které se obyvatelé města dokázali zamilovat a dokonce ji pojmenovali Nasťa. Říká se, že to autor obnoví (a dokonce to dá na stejné místo), ale z jiného materiálu. To je jeho právo, on je stvořitel. Nyní si představte sami sebe na místě našeho Nejvyššího Stvořitele: jaké to pro něj je vidět své nejlepší, ale bohužel sebezmrzačené stvoření – člověka? Není načase ho... také zrekonstruovat Pokud své město opravdu milujete a oceňujete jeho čistotu a přírodní krásy, kdo jiný než vy by ho měl chránit před barbary? "Co můžeme... - průměrný muž bude obvykle fňukat - Kdo nás bude poslouchat..." Jeden, možná nikdo, ale mohly to být dobrovolné oddíly „zelené“ čety popř. Udělejte si pořádek, dejte si pravomoci – ne, nepokutujte je ani je nedávejte do vězení, ale přinuťte je, aby po sobě uklidili odpadky – to je nutnost. Další dobrou možností je uspořádat několik městských stánků po vzoru sovětských „Policie je hledá“, jen to nazvěte jinak, řekněme „Znetvořují město“. Ujišťujeme vás: psychologicky to půjde, i když ne hned, ale určitě to půjde Takže rozbijí tribuny, namítají nám. Mohou, samozřejmě, ale v jaké době to žijeme? Duplikujeme nápad na internetu, vytváříme virtuální stánky. Nikdo to tam určitě nerozbije. Nepotřebujete na to moc peněz, celý svět je v grošu a můžete si takový zdroj chytit - rozzáří se po celém světě!.....Teď si uděláme malou vizualizaci. Představte si, že se vznášíte nad místem, kde nyní sedíte. Tady vidíš svůj pokoj shora, sám sebe s novinami v rukou. Ještě výš a jste nad městem, které lze zobrazit jako mapu oblasti. Horizont se již zakřivil, mraky se za chvíli stáhly a celá planeta je v plném výhledu. Napínat oči, dívat se dolů: kdo se to hemží na jeho hladině, hemží se nedbale a lajdácky, sral tam, kde to žere, jako... švábi v kuchyni, když se majitelé nedívají. Mimochodem, zastihli jste někdy tuhle noční hostinu, ze které se zvedá nevolnost až do krku a dominuje jediná touha: odnést tuhle stolní ohavnost na jeden zátah do odpadkového koše, třeba i s ubrusem! Stejná věc. A švábi by to nazvali koncem světa Souhlas: lze pochopit Stvořitele v jeho touze zastavit neúspěšný experiment a začít nový... Vraťme se však do pozemského prostředí, které nás obklopuje. Ona je totiž právě ono „světlo“, jehož konec se podle předpovědí připlížil tak blízko! Někteří lidé nás děsí univerzální katastrofou, jiní -.