Naštěstí pro badatele, kteří se pravděpodobně jednou budou zabývat vědeckým dokumentováním vlivu písma a jeho vlivu na lidskou psychiku, předkládají sami objekty výzkumu v tomto potenciálním směru psychoterapie výsledky experimentů na sebe. Zde jsou některé výsledky tohoto sebezkoumání: Slavná spisovatelka Anne Lamott nazývá zvyk psát, pozorovat život, vnímat život jako surovinu, uklidňujícím zvykem „jako kousání nehtů“. Navrhuje, že místo strachu ze života ustupte a pozorujte ho, přehodnoťte jej kreativně. Bylo napsáno mnoho psychologických knih o tom, jak všichni můžeme být v tomto životě herci, mnoho knih o tom, jak skvělé by bylo stát se aktivními tvůrci svého života – režiséry, ale poměrně zřídka se setkáváme, podle mého názoru, se zvláště psychoterapeutickým návrhem - naučit se být diváky. Právě tento aspekt popisuje Anne Lamott. Navíc s odstupem, pozorováním života, sdílí své vnímání lidí: „Téměř každý, s kým přicházím do styku, mi připadá jako pacient s akutní bolestí. Podívejte se pozorně a kolem je tolik zraněných duší, tolik zmučených tváří. Spisovatel se však může stát léčitelem: vzpomeňte si, kolikrát jste otevřeli knihu, přečetli jen jeden řádek a pomysleli si: „Ano! Tohle je moje bolest! „Chci dát lidem tento pocit uznání, jednoty,“ píše Anne. Léčivou sílu psaní ještě zajímavěji a podrobněji zkoumá německý literární učitel Jürgen Wolf. Vyjmenovává velké množství spisovatelů, kteří se proslavili a pro čtenáře zajímali svými romány, jejichž hlavním smyslem psaní byl boj autorů se svými osobními obavami, se svými problémy. Marquez, Virginia Woolf, Harper Lee, Hemingway, Dostojevskij... Podle mého názoru je nutné doslovně citovat první řádky kapitoly „Psaní jako terapie“. Jürgen Wolf píše: „Někteří spisovatelé nacházejí inspiraci ve svých vlastních obavách. Jean Rhys je jedním z mnoha slavných autorů, pro které je literatura jakousi terapií. Řekla: Nikdy jsem nepsala, když jsem byla šťastná. Nechtěl jsem. Ale nikdy jsem nebyl šťastný dlouho... Ve skutečnosti je v mých knihách málo vymyšleno. V první řadě jsem se chtěl zbavit smutku, který mě skláněl k zemi. Už jako malá jsem si uvědomovala, že když najdu správná slova, tak to přejde. Názor Edny Farber na osobnost spisovatelů – možná včetně její vlastní – se zdál být poněkud ponurý: Myslím, že když chcete psát dobře a přesvědčivě, musíte se nechat otrávit emocemi. Nepřátelství, nespokojenost, zášť, útoky, představivost, násilné protesty, pocit nespravedlnosti – to vše je vynikající palivo.“ William Styron s ní souhlasí: Dobrá literatura byla vždy výsledkem něčí neurózy... Psaní je dobrý způsob léčby pro ty, kteří se neustále bojí nějakých neznámých hrozeb a mají sklony k panice. Tennessee William napsal, že jediným útočištěm, ve kterém mohl překonat všechny emocionální problémy, bylo psaní knih. Vyrovnal se tak se svým neštěstím způsobeným rozpadem vztahu nebo smrtí blízké osoby. Jiní se v těchto chvílích nejčastěji obracejí o pomoc na psychologa. Přesně tak se autor tohoto článku před deseti lety vyrovnal se stavem akutního smutku. „Psát příběhy“ – to byl úkol psychoterapeuta. A objevila se řada příběhů... zdálo by se, že vůbec nebyly autobiografické, i když téma ztráty milovaného člověka, něco životně důležitého, téma překonání... obecně se reflexe v každém z nich vymykala. příběh. Byla to přesně série příběhů: autor dopsal ve chvíli, kdy setrvání ve stavu prožitku, empatie k postavám, ve stavu úzkosti bylo obtížnější než souhlasit, že se z tohoto stavu dostane. Tyto příběhy mají více než deset tisíc čtenářů, stovky pozitivních ohlasů na specializovaném webu a otázka „Proč nenapíšete víc?“ Při přemýšlení o této otázce si odpovídám: "Necítím potřebu." Ta bolest.