Od autora: Ze série „Rozhovor s rodiči“ Zajímalo by mě, kdy si člověk uvědomí, že je rodičem. Zdá se logické předpokládat – jakmile se jím stane? staneme se rodiči? To se může a nemusí stát najednou s narozením dítěte. Existují lidé, kteří si uvědomují a přijímají své rodičovství dlouho po narození dítěte Některé ženy si všímají, že uvědomění přichází s pohybem dítěte v děloze – „Jsem matka...“ Často se to nestane najednou. , je to proces, který se odvíjí v průběhu času – „Jsem rodič, říkám, že začíná od okamžiku, kdy rozpoznáme své rodiče jako „ne takové“ rodiče – „Ale já to neudělám! Budu dobrý rodič!“ Protest. Popírání zkušeností rodičů. Formování vlastní zkušenosti. Osobní. Okamžik odlišení - to jsou oni a toto jsem já. Oni jsou takoví, já jsem jiný Od okamžiku protestu se poznáváme na místě druhého, na místě našeho rodiče, existuje touha chovat se jinak než on, chovat se k sobě jinak - "Budu lepší!" To je zkušenost lítosti, že jsem dostal takové rodiče, a hněvu na ně... To a sliby oddanosti jejich (samozřejmě, ještě nenarozené) děti... To se děje v dětství. První pochopení rodičovství je spojeno s kritikou vlastních rodičů: „Nikdy neopustím své děti! Přirozeně existuje zkušenost se slučováním a také zkušenost s napodobováním. Napodobování, touha být jako máma (táta). Jak by ne... Ale to se stane později, až vyrostu, až budu dospělá, budu mít rodinu, budu vychovávat děti, starat se, chodit do práce..., teď budu cítím se dobře a předstírám, napodobuji svou matku (otce), hraji roli, zkouším to na sobě jednoduše podle obrazu a podoby, dělám jako ona (on), manipuluji s panenkami, vrstevníky... To není zkušenost zvyknout si na obtížnou, složitou, někdy rozporuplnou situaci. A tyto těžké, složité, matoucí situace jsou rozptýleny po celém životě... Ach jo... Pamatujete si, jak jste se poprvé setkali se situací, kdy vás nepřijali jako dítě? Kdy vám poprvé nedali cestu ani prostor, neusmívali se, ale naopak se mračili a poprvé se dožadovali? S požadavkem, abys ustoupil, uvolni místo ostatním... Pamatuješ si na své zážitky To je ten okamžik, kdy v nás viděli ne miminko, ale poznali sílu, zatím sice malou, ale už sílu A? v tomto rozsahu poptávka. Je to přirozeně. Přirozeně ve světě dospělých se na tento okamžik obvykle vzpomíná. Uřízne se na nose. Jakési klikání na nos To je zasvěcení – okamžik přechodu z dětství do dalšího období vývoje A buď to přijmeme, postoupíme do dalšího kola svého osobního rozvoje, nebo zůstaneme dítětem, začneme fňukat, fňukat... používat dětské metody, vymáhat, co je kvůli dítěti. Ale oni nás už nevidí jako dítě, když čelíme takové situaci, ztrácíme se, pak se zlobíme, zlobíme se na sebe, na situaci, na životní prostředí, na naše rodiče, na celý svět! Pokud jste nedozráli, pokud nejste připraveni splnit jeho požadavky, pak s určitou (v závislosti na věku, zkušenostech) zamyšlením „jsou špatní, budu lepší“ a převezmeme novou roli - svou vlastní. , obvykle v kontrastu: on (s) - tak, já jsem takovej To je, když do své zkušenosti vpouštíme i mezilehlé možnosti, spojující kreativitu a zkušenost lidí kolem nás, lidstva... Což je vše, co umožňuje. , s přihlédnutím nejen k potřebám sebe sama (sobectví), ale i k potřebám druhých lidí (altruismus), vyvážit je - což vytváří a utvrzuje pocit dospělosti skutečně, a nikoli na základě vnějších znaků podobnosti jak podobnou situaci řešil zkušený učitel na základní škole. Situace v hodině pro děti z přípravné třídy je nultý ročník Všichni sedí slušně, což je důležité, ve svých lavicích a hrají si na dobré žáky - vždyť už jim bylo řečeno, jak se mají ve škole chovat - nové místo pro ně. mnozí mají příklad svých starších bratrů, sester, touhu rychle dospět, obsadit své místo v sociálním světě... Člověk to nevydrží, vstane... No, co si od něj vezmeme - 6letý, předškolák, mozekstruktury jsou stále v procesu utváření, musí ještě zrát a zrát, až se zformuje vědomá kontrola nad sebou samým, dle pochopení sociální situace volní chování založené na autoregulaci... Ostatní „studenti“ jsou v šoku - jak je tohle možné?! Někdo se také ošíval - "To chci taky!" Učitel mu klidně říká: "Sašo, ty jdi zatím do jiné místnosti, hraj si tam, a až budeš připravený, přidej se k nám a budeme pokračovat v hodině... Kluci...“ pokračovala ve své lekci. S tímto nelehkým pedagogickým úkolem se obratně vypořádala, věnovala pozornost dítěti, které vypadlo z obecného procesu, reagovala na něj v jeho stavu, reagovala na jeho aktuální potřebu a obracela se k jeho případné aktualizaci, bez nátlaku, ale s očekáváním to. A ona ji podpořila, jakmile projevil touhu vrátit se do třídy, oslovila touhu dětí být v roli studentů. Na jejich potřebu být velký. Bez trestání (a proč by to dělali?!) těch, kteří z tohoto procesu vypadnou, klidně regulovat. Organizovala společenskou hru, hru na hraní rolí, podle věku a úrovně psychického vývoje dětí. Je velmi zkušenou učitelkou. Pracovala na těch nejjemnějších nuancích. Zahrál jsem složitou situaci a udělal z ní výchovnou pro celou třídu a přítomné rodiče. Tato situace je z mého života. Stalo se to v Samaře, střední škola č. 144. Bohužel nebudu jmenovat učitele. Moje šestiletá dcera chodila do této přípravné třídy Bohužel my všichni, rodiče, musíme tyto podobné pedagogické problémy řešit a neustále řešit. A přirozeně květiny vystřídají bobule, ovoce... Na odpočinek není čas. Život neustále přináší nové úkoly, výzvy a vše se komplikuje. To je život sám proč, bohužel? – Protože je to těžké, těžké, těžké... Je to těžké, protože přibývá a neustále, bez dovolených a dnů volna. Od rodičovství není žádné volno. Možná absence... Přitom je to zajímavé. Když přijmeme své rodičovství. A pak toto, naštěstí, v dětství hrajeme, ale nebavíme se - studujeme, učíme se život, učíme se role, rozvíjíme životní dovednosti, učíme se, chápeme život v jeho hloubce a úplnosti („Hra je vážná“ A.S. Spivakovskaya. ).S věkem na to jakoby zapomínáme a říkáme si: „Ach, dětství, zlatý čas...“ Vždyť organizované školní vyučování je něco jiného, ​​jak se dá srovnat s bezstarostnými předškolními časy?! Musím, musím, musím... To musím, tamto musím... A kde a kdy CHCI Přitom v předškolním vzdělávání nejsou prázdniny resp prázdniny, dítě tráví celý den v ústavu, a když vezmete mladší skupiny, kdy vůbec mluvíte, tak to jsem se ještě pořádně nenaučil, nemluvě o uvědomění si svých potřeb a jejich svobodného projevu, dovedností? péče o sebe... Ale tohle je vyhnanství, bez práva na návrat, na odvolání, nic méně Ale v nápadech je to takhle - šťastný čas - bezstarostný, nepřetržitý CHCI...Učíme se s hrůzou a chvěním! o případech pedofilů pracujících ve školkách...Ve vzpomínkách je to již poněkud jinak. Se zvláštním úsilím, například v psychoterapii, si můžeme vzpomenout na docela bolestivé okamžiky, a pokud se budeme hodně snažit, můžeme z hlubin nevědomí vytáhnout v jednu chvíli zcela potlačený a tam spolehlivě uložený traumatický zážitek a další než jeden... To je naše osobní zkušenost... Koneckonců utváří a podporuje náš osobní postoj k dětem, k dětství, k sobě, k rodičům a k rodičovství, jako součást našeho života, zejména . Když je realizován, prožíván, přijímán, integrován, pak je vše v pořádku. Dobrý den, jsem rodič... Seznamte se, řekněte nám něco o sobě 20. října od 19:00 V „Kreativním prostoru „0+“ v „Kavárně pro rodiče“ se sejdeme k volnému dialogu, rozhovoru, výměna názorů na život dospělých a dětí v jednom prostoru – prostoru rodiny. Povídejme si, zavzpomínejme na dobu dospívání, dívek, dětství, probuďme ty pocity, zážitky, myšlenky... a proberme možnosti z kombinované pozice - aktuální situaci, představy o spolupráci a vzpomínku na ty časy.