Pro každého člověka se ideál bude skládat z jeho vlastních představ a nenaplněných potřeb. Obecně platí, že ideál je něco nedosažitelného, ​​něco, co nelze realizovat, čemu se nelze přiblížit. Když se tedy ve svém hledání spoléháte na nějaký ideál, může to znamenat, že sami v sebe nevěříte. Na hluboké úrovni si myslíte, že nejste dost dobří, dost chytří nebo nejste hodni lásky a také nejste hodni uznání a obdivu, takže například velmi chytrý muž, mluvící o vysoce intelektuálních tématech, může sedět ve stěračích a myslet si, že není dost chytrý. Bude od sebe i nadále vyžadovat stále více a více....přečte si spoustu knih, ale nikdy si neuvědomí své znalosti a zůstane domovníkem. Nebo může fungovat opačný efekt: člověk je velmi chytrý, hluboce přemýšlející, ale nemusí ve světě najít své povolání, protože podle něj není ideální a dost dobrý. Zažije monstrózní prázdnotu, za níž stojí stav bezvýznamnosti, protože ve skutečnosti nikdy v životě nedojde k ideálu. A takový člověk může začít pít, aby se cítil alespoň trochu uvolněně a světem prostě potřebný. Nebo může člověk v práci setrvat dlouho na jednom místě, přerůst z této pozice a mít pocit, jako by v lavici prvňáčka seděl žák 11. třídy Mluvíme zde o vlastní sebehodnotě. A jde o hlubokou sebehodnotu – hodnotu mě jako tvůrce, mé tvůrčí složky. Něco dělám velmi dobře, ale v tomhle není uznání, není nikdo, kdo by si toho všimnul, kdo tomu dá místo a život. V mém podvědomí je někdo, kdo si toho buď nevšimne, nebo to obecně považuje za zbytečné a hloupé. Takže musíte znovu věřit ve svého stvořitele, věřit ve svou kreativitu. Vzpomeňte si na svou tvůrčí část jako dítě: jak jste rádi zpívali, kreslili, tančili nebo něco jiného, ​​a najděte s tím kontakt. I pouhá kresba slunce 5letým dítětem je pro něj něco radostného a neuvěřitelného, ​​ale pro dospělé oči to může být klikyháky nebo něco bezvýznamného. Nebo dospělý potřeboval dítě něčím zaměstnat a neustále ho posílal dokreslovat s tím, že tady něco chybí, něco je tady špatně, barva je špatná, ale tohle je potřeba překreslit. To znamená, že se to zdá neškodné, ale dospělý se dívá například na televizi nebo se zabývá svými záležitostmi, stačí dítě zaměstnat a dítě to vnímá tak, že není dost dobré. To znamená, najít tu dětskou kreativní část sebe sama a začít zdůrazňovat, v čem je dobrá. Vytvořte v sobě pole lásky, umístěte ho tam a řekněte: „Velmi mě zajímá, co děláš, jak prozkoumáváš tento svět. Ukaž mi, a já se budu dívat a radovat se, je to tak zajímavé!" A nechte toto dítě, aby si začalo zvykat na to, že si ho všímají v dobrém, z lásky. Pak se ideál rozpadne jako pískový dům a vy začněte spoléhat ne na ideál, ale na pole lásky, ve kterém se váš stvořitel projevuje Pomalu, malými krůčky k cíli, určitě je udělejte, zastavte se, všímejte si toho, co se projevilo, a jděte dál není živá, je to mrtvá energie – pole lásky, ve kterém se to děje, je život sám podvědomí je zvyklé na předchozí stav a navyklá přesvědčení založená na osobní zkušenosti s projevy bolesti, přesvědčení kolektivního nevědomí vás nemusí pustit dovnitř. Pokud ale začnete dělat malé krůčky k jakémukoli cíli, kde jste uvízli a potřebujete ukázat své stvořiteli, všimněte si toho, co vás nepouští dovnitř, a řekněte svému vnitřnímu dítěti ta správná slova. A postupně změníte svůj osud směrem, který je pro vás vznešený. A samozřejmě lidé, kteří jsou připraveni jít hlouběji, aby pochopili sami sebe a změnili se, chodí do psychoterapie,)