Od autora: Pohádka je lež, ale je v ní náznak! A to není lež, je to skutečný příběh o velmi inteligentním psovi. Ale také s náznakem. Na základě materiálů z autorského blogu Světlany Oskolkové „Váš psycholog“ V dávných, ještě socialistických dobách žil jeden pes. Středně veselý, docela roztomilý, docela dobře živený a hlavně mazaný. Pes měl plemeno, i když nebylo úplně čistotné. Možná trochu s příměsí dvorteriéra. Ale pak si lidé více věřili slovům toho druhého, takže k potvrzení čistoty krve svých čtyřnohých přátel nevyžadovali pasy. Nejsem si ani jistý, že ten pes byl koupen, pravděpodobně byl svým budoucím majitelům předán zcela zdarma. Jako zjevný patolízal, ale s malicherným špinavým podtextem. co ještě říct? Pes nebyl v kohoutku vysoký, ne vyšší než čtyřicet centimetrů. Většinou bílé, s nahnědlými strakatými skvrnami. Tlama je dlouhá a široká, nos je černý, pohyblivý a neustále vlhký. Pes byl úplně šílený a netruchlil kvůli tomu. Měl být takový, měl dlouhé, poddajné, a proto neustále špinavé uši. Majitelé je nevázali na uzel vzadu na hlavě, ani když pes jedl z misky. Ocas je krátký, v hlubokém štěněcím věku kupírovaný. Oči jsou smutné a lyrické, podmanivě všemu rozumí. Na koncích tlapek byly legrační chlupaté drobnosti, které mu bránily propadnout při pohybu sněhem a bažinatými místy. Protože čistě teoreticky byl pes lovecký. Pro malou pernatou bažinnou zvěř. Inu, jsou tu nejrůznější kachny, sluky nebo dokonce koroptve. Jeho předci byli vyšlechtěni speciálně pro tento účel. Říká se jim ruští španělé Majitel psa snil o tom, že se stane lovcem. Jako Otec. Po smrti svého otce-prokurátora zdědil majitel sběratelskou zbraň včetně nábojů. Smoothbore. Proto byl také nucen vstoupit do mysliveckého svazu, platit poplatky a pravidelně komunikovat s policií. Prokázal, že zbraň přechovával v trezoru a odděleně od střeliva. Občas čtu odbornou literaturu. Obecně měl tento muž všechny předpoklady pro lov. A pes a zbraň s náboji a lovecký lístek. Ale do bažin jsem nikdy nešel. Něco se nepovedlo. Proto byly všechny předpoklady nečinné. Někteří zrezivěli Jméno toho psa bylo naprosto nestandardní. Fagot. S největší pravděpodobností na počest dechového nástroje. Pravda, hlas toho ušatého muže byl obyčejný, jako psí, hlasitý a ne hudební. Je možné, že přezdívka byla spisovná - podle slavného bulgakovského hrdiny v prasklé pinzetě. Někteří, zvláště osvícení, i v těch stagnujících Brežněvových časech znali Mistra a Margaritu. I když proč dát psovi skoro démonickou přezdívku? Podivný. Moje matka, učitelka angličtiny, dokonce navrhla svou vlastní verzi. Ten pes se ve skutečnosti jmenoval Fogot. Nebo spíše – Forgot, z anglického slovesa „zapomenout“ v minulém čase. Význam „zapomenout“ Tato verze se nejvíce líbila majiteli Fagota, i když sám tvrdil, že jméno psa vybral jednoduše kvůli jeho zvučnosti. Aniž bychom se pouštěli do významu přezdívky, s Fagotem a jeho majitelem jsme se setkávali zcela výjimečně, pouze v létě a pouze na zahradě. Protože to byli sousedé v okolí. Dobří sousedé. Úhlopříčka. Mimochodem, ani jsem nevěděl, jak se ten chlap jmenoval. Syn prokurátora, majitel Fagot. Pracoval jako nějaký funkcionář, šéf, ale co a jak vedl, nebylo jasné. Na tuto pozici určil svého souseda – svého otce. Na zahradě téměř nic nepěstoval, zahradní domek neopravil a proč na místo vůbec přišel, není jasné. Nejčastěji ho nebylo vidět ani slyšet. Takový krajně nevyslovený soused Někdy souseda napadaly nápady. A pak místy vykácel křoví, přinesl prkna, koupil klece a zkusil chovat králíky. Energie změny ale netrvala dlouho. Křoví zase rostlo, v prknech se zabydleli sršni a sýkorky a králíci nepozorností utekli. Vlastně o tomhle chci mluvit. O hledání ztraceného ušatého majetku Zřejmě bylo sousedce vynaložených peněz velmi líto. I když jsem přesně nevěděl, proč jsem si králíky koupil. Někdo mi to poradilchov králíků, tak tomu propadl. Nejsem si jistý, že by soused dokázal porazit zvíře chované pro kůži a maso. A není to tím, že by vypadal přehnaně mírumilovně nebo velmi laskavě. Ne. Nějaký výsledek ho extrémně nezajímal. Říkám vám, byl to nějaký nevýmluvný člověk. Lhostejný. Z nějakého důvodu ho ale trápila ztráta peněz. Proto se rozhodl uspořádat hon na uprchlé zajícovce. Zároveň vycvičte psa pro budoucí boj s ptáky na skutečných bažinách Udmurtie. Sen stát se myslivcem ho samozřejmě neopustil. Soused si samozřejmě nepřinesl na zahradu pistoli a nezačal střílet po všem, co se v trávě hýbalo. Nebyly nastraženy žádné sítě ani pasti. To je nezákonné. A vyžadovalo by to příliš mnoho úsilí, kterého nebyl schopen. Celý hon na králíka volnomyšlenkářů spočíval v tom, že náš diagonální soused pustil ruského španěla Fagota z vodítka a hlasitě za ním křičel: "Hele-sh-sh-shi, Fagot, hele!" šílený. Velmi soustředěně prohledává nosem vše, co je na cestě. Tlapky se blýskaly, uši houpaly. Vznikl šelest a praskání. Práce probíhala. Nebyli tam však žádní králíci. Zřejmě se před psí horlivostí a povely majitele rozprchli do stran Po pěti až deseti minutách běhání v kruzích, když splnil svou počáteční psí povinnost poslušnosti, zajeli na naše stanoviště. Šel potichu. Pes svého pána znal docela dobře. A pochopil, že forma je pro něj mnohem důležitější než obsah. Mezitím, pokud je majitel přesvědčen, že jeho příkaz je horlivě prováděn, může být využit. Králíci to dělají už dlouho, tak proč to zkoušet? A co má potom, Fagot, dělat, když najednou narazí na toho velkého ušatého? Pes neví, jak se zabít. Měl by pouze přinést lovci již usmrcenou zvěř. Úkol byl zpočátku nemožný. Tak si španěl ulehl k odpočinku mezi naše Viktoriiny křoví. Aby to nebylo vidět zvenčí. Náhubek získal filozofický výraz. Pes snil o svém psovi. Dokonce se v této době nechal i pohladit. Tiše se na mě úkosem podíval a pohledem se zeptal: "Nedávej to." Srst psa byla hedvábná, na uších mu visely otřepy a pahýl ocasu vděčně vrtěl v trávě. Miloval, když s ním lidé uctivě mluvili a chválili ho za jeho píli. Tento odpočinek trval různá časová období. Ale pak majitel znovu vykřikl: "Hledej fagota, podívej!" Dobře hledej a pes odběhl na další kolo falešných pátrání. No, na chleba si musíš někdy zasloužit! Tuším, že Fagot odpočíval v útulku nejen na našem webu. Někdy k nám přišel majitel španěla, na stejných postelích Victoria, a mluvil s mým otcem. Na různá témata. Jednoho dne můj táta zastavil svého psa. Mluvil o okázalosti fagotových snah. Ukázalo se, že majitel si je vědom toho, že jeho pes je líný a podvodník. Proto často opakuje vyhledávací příkaz. Fagot nejraději sedí a spí doma, tak ho nechte běhat po zahradě. Navíc se oba stále nemohou sejít na lov. Pamatuji si, jak jsem se smál. Fogot nebyl přítomen této konverzaci. Hledal jsem králičí maso. Nejzajímavější je, že nás navštívil i třetí zájemce. Když Fagot a majitel nebyli na místě, tito zatracení uprchlí „téměř zajíci“ se na místo zatoulali. Jedli Viktorii a mrkev. Velmi klidný a drzý. Jednou se mi podařilo chytit jednoho, který zíral za tlapky. Chci říct, že králíci byli docela skuteční a ne příliš rychlí. Domestikovaný, jen trochu divoký. Zdá se, že všechny tři „týmy“ měly nevyřčené spiknutí. Za ztrátu času. Jeden jakoby vede a trénuje, druhý jakoby poslouchá a něco hledá. Zdá se, že další se skrývají. A všem se to podaří. Z čeho se aktivně radují všechny tři rohy jednoho trojúhelníku. Každý po svém A i po dlouhé zimě, další zahradnické sezóně, majitel dál nutil Fagota hledat ty samé ušaté uprchlíky. I když rozhodně nebyli naživu. Pes plnil povely zjevně formálně a v očích se mu usadilo skryté nepřátelství. Jako, ty jsi blázen, mistře. Dobře, já vím.