Pracovní zkušenosti ukazují, že tento způsob manipulace ve vztahu k dětem je jednou z nejbolestivějších stresujících zkušeností dítěte ve vztahu dítě-rodič. To není trest, to je mučení. To není vzdělání, to je rozpad osobnosti Asi se mě zeptáte, proč jsem se tak rozhodl? Zde jsou nejpamátnější odpovědi lidí, kteří v dětství zažili zanedbávání ze strany svých rodičů: „Maminka mi mohla ukázat, že jsem ji svým chováním naštval, a to ji urazilo: „Urazila jsi mámu stalo se - její mlčení se mnou nemohla dva nebo tři dny vůbec mluvit a já v tu chvíli nevěděl, co dělat - plakal jsem, žádal jsem o odpuštění, snažil jsem se ji něčím uklidnit já, že teď to bude vždycky takhle a bál jsem se.“ „Vždycky to mám: když někdo mlčí a nemluví se mnou, mám pocit, že jsem za něco vinen, ale já ne. to je všechno z dětství: pamatuji si, že máma vždycky náhle zmlkla a přestala mi odpovídat, a přitom mi nevysvětlila, co jsem udělal špatně moje chyba byla přistoupil jsem, řekl, ale pokud jsem neuhádl, Proč se máma urazila, dál mlčela, a pokud uhodla správně, okamžitě mi odpustila a dál se mnou mluvila, jako by se nic nestalo. Bylo to hrozné! Stále se tak cítím, když se na mě manžel začne tiše zlobit.“ Napadá mě pár příkladů, a to úplně stačí k tomu, abychom pochopili podstatu toho, co dětem zanedbávání ze strany rodičů přináší v těchto chvílích „výchovná" strategie. Co vidíme v popředí? Nepochopení kontextu současné situace dítěte: nezná důvody tak razantní změny chování rodiče, neví, kdy to skončí a rodič s ním začne znovu komunikovat a nakonec má pocit, že je vůči tomu bezmocný. Tak se začíná vytvářet přetrvávající pocit ztráty citového spojení s rodičem nedorozumění a tato bezmoc se stávají základem neustálých prožívání strachu, odmítání a viny, když dítě vyroste, ale chování rodičů se nezmění a pokračují v tomto způsobu „komunikace“, pak se přidá hněv výše uvedené pocity a když člověk dozrá, zachovává si tento způsob reakce a tento model chování v opakovaných situacích. Závěr: velmi jednoduchý – NIKDY TO DĚTEM NEDĚLEJTE, co byste tedy měli dělat? Promluvte si se svým dítětem. I když jste se pohádali a chcete mlčet, řekněte mu, že jste naštvaní, naštvaní, uražení atd. a je potřeba 5 - 10 minut mlčet, relaxovat, vzpamatovat se atd. a poté budete pokračovat v rozhovoru.2. Není třeba se okázale urážet, našpulit rty a odvracet se od dítěte. Neexistují žádná tichá očekávání, že dítě „na všechno přijde samo a přiběhne prosit o odpuštění“. Vysvětlíme, co přesně se „pokazilo“, aby dítě pochopilo, co se stalo a jaká je v tomto případě jeho odpovědnost.3. Nepředstírejte, že neslyšíte nebo že vás nezajímá, co vám chce dítě tady a teď říct. Je lepší říct, že teď nejste připraveni mluvit a jste unavení a po podmíněných 10 minutách budete připraveni ho poslouchat, doufám, že mnoho rodičů odmítne zbraň zvanou „ignorování“ při komunikaci se svými dětmi. Dávejte na sebe pozor Sabirov Salavat.