Od autora: Přednáška proběhla na intenzivním kurzu v San Marinu v roce 2009. Maleichuk Gennadij Ivanovič Kdo jsem, co jsem? Když si člověk položí tuto otázku, naznačuje to, že přemýšlí o své identitě. V psychologii existuje řada synonymních pojmů, které tento fenomén označují – identita, sebepojetí, sebeobraz, persona. V nejobecnější definici je identita považována za souhrn představ člověka o jeho Já Zpočátku tento fenomén přitahoval zájem filozofů. Jeho počátky najdeme ve filozofických dílech Sokrata, Platóna, Protagora, I. Kanta, I. Fichteho, G. Hegela, L. Feuerbacha, F. Dostojevského, P. Florenského, S. Kierkegaarda, M. Heideggera, M. Schelera , A. Schopenhauer, P. Ricoeur, M. Foucault, V. Bibler, M. Bakhtin, A. Losev, M. Mamardashvili Problém identifikace „já“ řešili v západní psychologii A. Adler, W. James , Z. Freud, C. Jung , K.Horney, J.Habermas, M.Heidegger, A.Freud, E.Erikson, v té domácí - M.M.Bakhtin, V.V.Abramenkova, I.S.Kon, V.S.Mukhina. Řada výzkumníků si všimla důležitosti sociálního prostředí a druhého člověka pro utváření identity. Ve filozofii tak na důležitost Druhého poukázali M. Buber (vztah Já-Ty), M. Bachtin (dialog). V psychologii o tom psali K. Levin (myšlenka pole) a L. Vygotskij (myšlenka kulturně-historického prostředí). Výše zmíněným badatelům je společná myšlenka, že Já vyžaduje Jiné, ne-Já, že Já existuje pouze v sociálním kontextu, a proto je při definování identity nutné hovořit i o Druhém jako o podmínce pro vznik a existenci identity. Myšlenka potřeby druhého pro formování Já se stala zvláště výraznou v psychoanalýze v teorii objektních vztahů. Podle teoretiků tohoto směru (M. Klein, R. Fairbairn, D. Winnicott, G. Guntrip, M. Balint) se v procesu interakce vnější objekty, které jsou významné v životě člověka, introjkují do vnitřních objektů a stávají se strukturální části já Vnitřní objekt je fragmentem mentální struktury, která vzniká ze zkušeností, které jedinec prožil v prvních letech svého života ve vztazích s významnými dospělými. [6] Gestalt přístup dokonce identifikuje samostatnou strukturální a funkční část - Personu, ve které se ontogeneticky soustřeďují všechny představy člověka o svém Já, světě a ostatních lidech, prvními objekty pro Já jsou významné jiné - především matka. Matka funguje jako prostředník mezi dítětem a světem, dekóduje, dešifruje na jedné straně signály přicházející k dítěti z okolí, na druhé straně signály přicházející z jeho Já, jeho vlastních potřeb. Touto interakcí se dítě vyčleňuje ze symbiotické (psychosomatické) jednoty s matkou a začínají se utvářet hranice jeho Já, zpočátku somatické a následně mentální. Z celého informačního toku přicházejícího z vnějšího i vnitřního světa začíná dítěti vznikat určitá konfigurace svého Já, obraz Já, který představuje základ pro jeho identitu. Paralelně s utvářením obrazu Já probíhá utváření obrazu Druhého - zobecněného obrazu člověka. Druhý člověk se tak stává podmínkou pro utváření vlastní identity a je její nedílnou součástí. Druhý člověk se přitom stává zdrojem všech problémů s identitou. Setkáváme-li se s problémy v identitě, většinou se obracíme na nejbližší lidi – mámu, tátu, babičku, dědečka... Identitu jako dynamickou vlastnost člověka lze považovat za strukturu i jako funkci, za proces i za výsledek Strukturálně-dynamická analýza identity zahrnuje identifikaci strukturálních složek a komplexně integrovaných spojení mezi nimi. Strukturalita a celistvost, dynamika a statičnost – to jsou dialektické vlastnosti identity. Pouze přítomnost jednoho a druhého umožňuje mluvit o existenci pravé identity [3]. Ve struktuře identity lze rozlišit tyto složky: Sebepojetínebo obraz Já, koncept druhého nebo obraz druhého. Sebepojetí je systém představ člověka o svém Já a postojích k němu. Koncept druhého je systém představ člověka o ne-já, druhém a vztazích k němu [3]. Pomocí termínu „reprezentace“ formuloval postoj ke třem strukturálním prvkům Ega:• I-reprezentace neboli obraz Já, I-koncept;• Objektová reprezentace, koncept Druhého;• Zvláštní afektivní Ego-stav, odrážející charakteristiku vztahu I – Jiný [1 ,5]. Sebeprezentace neboli Sebeprezentace (podle Kernberga) je koncept označující různé způsoby, jimiž jedinec symbolizuje obraz sebe sama, který prožívá (vědomě popř. nevědomě) a emoce s tím spojené [1]. Objekt-reprezentace - spojuje způsoby, s jejichž pomocí jedinec symbolizuje obraz významného Jiného, ​​který prožívá Ego stav je koncept, který odráží funkční vztah mezi; Já a objekt a emoce s nimi spojené. Složení těchto stavů afektivního ega (podle Kernberga) určuje centrální smysl identity [1]. Identita není jednou provždy zavedenou strukturou. Pokud je tomu tak, pak máme co do činění s patologií identity. Normálně je identita dynamickou funkční formací, která se neustále mění. Dynamika předpokládá schopnost změny a rozvoje. Na druhou stranu (paradoxně) další podmínkou zdravé identity je stabilita. Stabilita dává pocit stability Já v průběhu času. A to je jedna z podmínek zdravé identity – rovnováha mezi dynamikou a statičností. Dynamicko-statické jsou bipolární modality identity Další podmínkou zdravé identity jsou kontinuální modality: diferenciace – difúze a fragmentace – integrita. Vysoký stupeň diferenciace zahrnuje uvědomění si a zdůraznění mnoha stránek nebo vlastností vlastního já (muž, profesionál, chytrý, vytrvalý atd.). Nízký stupeň diferenciace je pólem difuze. Nediferencované sebepojetí na kognitivní úrovni se projeví tím, že znalosti člověka o sobě budou fragmentární, fragmentární a protichůdné. Integrita znamená zkušenost vnitřní jednoty, navzdory zjevné heterogenitě kvalit Já Roztříštěnost předpokládá existenci samostatných, neintegrovaných aspektů Já Za normálních okolností můžeme předpokládat rovnováhu dynamiky a statičnosti, stejně jako vysokou úroveň diferenciace a integrity. Myšlenka jiné osoby bude mít také stejné způsoby. Normálně obraz Jiného také předpokládá kvality diferenciace a celistvosti s rovnováhou dynamiky a statičnosti. Nediferencované pojetí Druhého znamená, že představy o Druhém budou fragmentární, zatímco hodnocení ostatních bude postaveno podle polárního typu „dobrý – špatný“, „přítel – nepřítel“ atd. Člověk se zdravou identitou je v dynamickém kontaktu se sebou samým i s druhými, schopný kreativně se přizpůsobovat měnícím se situacím. Představme si schematicky kontinuum Sebepojetí a Kontinuum Diferenciace Sebepojetí sebepojetí Difúze sebepojetí Integrita sebepojetí Fragmentace sebepojetí Staticita sebepojetí Dynamičnost sebepojetí Kontinuum pojetí druhého Diferenciace pojmu druhého Difúze koncept jiné celistvosti konceptu jiného Fragmentace konceptu jiného statičnost konceptu jiného Dynamismus konceptu jiného Patologie identity nastává, když je narušena rovnováha modalit dynamismu-statičnosti, nebo nízký stupeň diferenciace, tzn. difuznost a nízký stupeň celistvosti, tzn. fragmentace. Sebeobraz se stává buď příliš proměnlivým, statickým, rozptýleným nebo fragmentovaným. Představme si možné varianty narušené identity.1. Difúzní identita. Difúze (podle výkladového slovníku ruského jazyka S. Ožegova) [4] – vzájemné pronikání částic téže látkydruhému, když se dostanou do kontaktu. Obraz Já a obraz Druhého s tímto typem porušení identity je nestrukturovaný a rozmazaný. Člověk má malou představu nebo povědomí o tom, kdo je, jaký je. Klienti s difúzní identitou těžko mluví o kvalitách svých i druhých lidí a dávají jim velmi vágní vlastnosti. A ve skutečných vztazích se hranice mezi Já a Ostatní stírají. Příkladem z literárního díla je postava stejnojmenné pohádky Alyonushka. Obsah její identity je dán situací její interakce s další postavou pohádky - Ivanuškou. Buď se chová jako starostlivá matka, když se po smrti rodičů musí postarat o bratříčka, pak jako manželka přemlouvající manžela, aby nepil, pak jako sestra zachraňující ho před zlou čarodějnicí. Na klinice jsou příklady difuzní identity hysterické osobnosti a nestabilní osobnosti. U osob s difuzní identitou je zpravidla blokována agrese, převládající emocí je zášť.2. Rigidní identita. U tohoto typu porušení identity dochází k rovnováze dynamiky – statičnosti vůči statičnosti. Dynamický – v akci, pohybu, vývoji. Statický – takový, ve kterém nedochází k žádnému pohybu nebo akci. Zpravidla se takoví lidé ztotožňují s některými sociálními rolemi, které se hypertrofují a nahrazují celé já, stává se pro ně obzvláště důležité dodržování určitých pravidel a zásad. Takoví lidé se vyznačují emocionální devastací. Typickým příkladem této verze identity je hlavní hrdina filmu „Profesionál“, kterého hraje Belmondo. Profesionální aspekt identity se stal hlavním pro protagonistovo já a ukázalo se, že není schopen kreativní adaptace, což ho nakonec stálo život. Dalším uměleckým příkladem je kapitán Forestier, hrdina jedné z povídek S. Maughama, který se považoval za gentlemana a uspořádal si život podle zásad gentlemanského kodexu, což také nakonec vedlo k jeho smrti. V životě lze takové lidi označit za fanatiky. Na klinice se jedná o paranoidní a epileptoidní osobnosti. Jedním z typů rigidní identity je introjektivní (předčasná) identita. Lidé s introjektivní identitou si předčasně (nevědomě) vytvořili svou identitu „polykáním“ introjektů, aniž by je asimilovali. Při utváření tohoto typu identity je zvláště důležitá role významných druhých, kteří pro člověka působí jako autority. Rozhodují za člověka, jak bude žít, s kým bude žít, kým bude, co si vezme na sebe atd. Lidé s introjektivní identitou jsou chyceni v bytech. Člověk zpravidla potřebuje hodně odvahy, aby prorazil tloušťku introjektů k vlastnímu Já Na klinice jsou příkladem introjektivní identity neurózy. Druhý, jeho touhy a potřeby nahrazují touhy a potřeby Já v tomto případě jsou Jiní, nikoli Já. Hlavními zkušenostmi pro takové lidi jsou vina, hanba a zrada v případě porušení zákazů. 3. Situační identita. Situační – vztahující se ke konkrétní situaci, omezená na určité podmínky. Tato verze identity je určována nadměrnou dynamikou, a tedy nestabilitou obrazu Já a obrazu Druhého. Lidé se situační identitou se vyznačují nestabilním sebeobrazem; jejich identita je určena situací a lidmi, se kterými se setkávají. Druhý se stává podmínkou jeho existence. Takový člověk upadá do splývajícího, spoluzávislého vztahu. Prostředí člověka zcela určuje. V patologických případech máme co do činění s absencí Já Uměleckým příkladem této verze identity je Čechovův Miláček, který se zázračně měnil v závislosti na lidech, se kterými žila. Neměla žádné vlastní myšlenky, pocity ani touhy. Myslela na myšlenky jiných lidí, cítila pocity jiných lidí, chtěla touhy jiných lidí. Na klinice se takoví jedinci nazývají spoluzávislí.4. Roztříštěná identita. Fragmentární –fragmentární, neúplný. Holistický – vlastnící vnitřní jednotu S tímto typem porušení identity se obraz Já ukazuje jako rozervaný, neintegrovaný. V člověku existuje soubor identifikací, které jsou mimo systém, integrita. Jednotlivé identity (subpersonality) žijí svým vlastním životem. Výrazným uměleckým příkladem tohoto typu identity je „dvojník“ F. Dostojevského. Klinickým příkladem takové poruchy identity je mnohočetná porucha osobnosti, disociované poruchy Kromě variant poruchy identity lze rozlišit i její úrovně. Míra narušení identity bude určena přítomností stupně diferenciace, integrity a rovnováhy v identitě Sebepojetí a pojetí Druhého. Normálně budou ve struktuře identity zastoupeny jak Sebepojetí, tak i koncept Druhého. V případě neurotické úrovně organizace osobnosti bude identitě dominovat koncept Jiného, ​​a to až do úplné absence Sebepojetí v těžkých případech. Na hraniční úrovni organizace osobnosti ve struktuře identity bude koncept druhého špatně zastoupen, dokonce až do té míry, že bude zcela chybět. Na psychotické úrovni organizace osobnosti bude sebepojetí i pojetí druhého na nízké úrovni rozvoje, až do úplné absence psychotické epizody, protože identita je integrálním kritériem duševního zdraví, může lze předpokládat, že kontinuum zdraví a nemoci bude určováno kontinuem identity: od vysoké úrovně rozvoje identity po nízkou úroveň, až po odcizení od Já. Kvalitativní podstatné rysy identity klienta lze určit již v situaci úvodní rozhovor s ním, kladení mu otázek o sobě a o ostatních lidech v jeho životě. Takto získané představy o Já a ostatních jsou diagnosticky významné pro určení úrovní a možností identity Pro úroveň normy budou duševně zdravé představy člověka o sobě: 1. Diferencované a holistické. (První dialektický rozpor) („Jsem jiný, jsem to a to, ale to všechno jsem já. Přijímám každého.“) E. Jevtušenko má báseň, která podle nás velmi přesně odráží fenomenologii zralé identity zdravého člověka: „Jsem jiný, jsem přepracovaný a zahálející. Jsem celistvější – a nepatřičný. Jsem celá neslučitelná, nepohodlná. Plachý a arogantní, zlý a laskavý...“;2. Stabilní a flexibilní. (Druhý dialektický rozpor). (Jsem, kdo jsem, vím, kdo jsem a co jsem, ale mohu se změnit, selektivně přebudovat). osobnost se bude vyznačovat neúplnými, rozptýlenými představami o vlastním Já Obecně bude existovat tendence k polárním představám o kvalitách Já jsem dobrý, jsem špatný atd. Sebeobraz takového člověka bude přetížen mnoha introjekty. Kvůli neschopnosti připustit existenci protichůdných představ o sobě v sebeobrazu se já stává strnulým, ztrácí schopnost selektivně reagovat na změny prostředí, tedy schopnost tvořivě se adaptovat být charakterizována disociace, díky které budou některé aspekty kvalit já nevědomé a nebudou integrovány do holistické představy o Já, chování takového člověka bude monotónní a stereotypní. Přijetí Já bude přímo závislé na názorech ostatních lidí, kteří jsou pro Já významní, díky tomu bude nestabilní a situační představy o druhém člověku budou charakterizovány podobnými trendy. Obraz Druhého bude nestabilní, situační, nebo naopak velmi strnulý. Ve vnímání Druhého budou převládat projekce. V souladu s tím budou vztahy s ostatními lidmi budovány stereotypním způsobem. Člověk s hraniční organizací bude také charakterizován polárním obrazem svého Já, stejně jako neurotik. Ale na rozdíl od neurotika ano», 2009.