Když se houpačka sebeúcty houpe mezi dvěma extrémy – jsem naprostá bezvýznamnost, na světě není nikdo krásnější než já, je velmi těžké se v sobě dostat do toho bodu, kde je klid a sebeuspokojení. Do bodu, kdy tato houpačka začíná. Podle mého odborného názoru je to jeden z nejtěžších stavů, se kterými se může psycholog ve své práci setkat Zdálo by se to těžké?! Podporujte člověka ve chvílích sebeobviňování a sebeobviňování. Trochu frustrující ve chvílích bezmezného sebevědomí a narcismu. Ale přijde další schůzka a opět před vámi sedí člověk naplněný strachem z chyb, strachem začít něco nového, bolestivým vyhýbáním se jakémukoli hodnocení od ostatních lidí. A znovu tato houpačka - nemůžu začít něco nového, protože někdo jako já neuspěje. Všechny jeho kroky k proměně jeho života jsou spíše chůzí rakoviny, která couvne - nemůžu, nemám právo udělat chybu nebo minout, neuspěji, nemůžu něco udělat a trochu horší, lepší je umřít na přepětí Při četbě různých textů na téma narcistické neurózy, poruchy, obrany jsem si uvědomil, že výchozím bodem tohoto konfliktu je někdy věc, která není pro člověka vůbec samozřejmá. Hluboký, hluboce skrytý pocit z vědomí – nikdo mě nepotřebuje. A na světě není jediný člověk, který by mi pomohl cítit něco jiného než tohle – nikdo mě nepotřebuje. To není myšlenka, ani pocit. A zážitek hluboce zakořeněný v psychice, hluboký pocit vlastní zbytečnosti. Není přístupný žádným logickým argumentům, nikdy se neobjevuje na povrchu vědomí ve formě sebepochopení. Z tohoto pocitu se člověk snaží dělat vše na 120 %, aby mu nikdo nemohl vyčítat ani maličkosti. Z tohoto pocitu prožívá odmítnutí či dokonce náznak odmítnutí od druhých jako naprosté životní fiasko, jako propast, ze které se lidé jako on nemají jak dostat k dalším lidem – šikovným a úspěšným. Tuto zkušenost své neschopnosti, selhání, zbytečnosti, bezvýznamnosti dokáže jen snášet a bolestně v sobě snášet. A to jsou velmi bolestné zážitky, které se mění v bolesti věčné nespokojenosti se sebou samým, životem, profesí, rodinou atd. Poušť samoty, nekonečná a skalnatá pro duši člověka, který v jejích hlubinách zažívá, že ji nikdo nepotřebuje. Pro mě je to záhada narcistických stavů. Skrytý poklad s kouzelným klíčem ke dveřím, které vedou k ostatním lidem i k sobě. Schopnost objevit tento zážitek v hloubce – nikdo mě vlastně nepotřebuje.