Možná je pro mě jedním z nejdůležitějších aspektů osobní svobody právo a schopnost mít, uchovávat nebo odhalovat svá vlastní tajemství. Ne nadarmo jsem zvolil toto slovo. Můžete to samozřejmě říci i jinak – „udržujte si své psychologické hranice“, „rozhodujte se o míře otevřenosti“ atd. Ty jsou téměř o tom samém. Téměř, ale... Slovo „tajemství“ má svou zvláštní konotaci. V řečtině je to podobné klamání a deprivaci, ve slovinštině je to podobné popírání a ve starověké Indii je to podobné krádeži. Souhlas, pokud jde o stupeň nebezpečí a napětí, „tajemství“ není srovnatelné s nějakými „hranicemi“ schválenými dávno psychologicky vyspělou společností. Mít tajemství je společensky mnohem méně přijatelné než mít hranice. Tajemství je téměř podvod. Tak trochu lež. Trochu krádeže. To je něco, co by naši blízcí „správně“ měli vědět, o čem by měli být informováni, ale my je chceme nechat schované. Na druhou stranu společné tajemství je informace, kterou je prý třeba uchovávat v pevně uzavřené truhle. A pokus odemknout zámek, vyvětrat, nebo vyhodit nepotřebné věci může člověk, se kterým jste s tímto tajemstvím spojeni, vnímat jako krádež a zradu Tajemství je zahaleno hanbou, pocitem viny a strachu, vnitřního je velmi málo svoboda zde zůstala - jak v rozhovoru, tak v tichu, mimochodem, není tak důležité, proč chcete tu či onu věc nechat skrytou. Kvůli touze vyhnout se komplikacím a zúčtování, kvůli neschopnosti vyjádřit to slovy, ze strachu z „jinxování“ nebo zesměšnění, nebo prostě z touhy nechat si to jen pro sebe, udržet to intimní. Pokud jde o mě, všechny tyto důvody mají právo na život. A v tomto případě je svoboda právem mlčet. Riziko, že se setkáte s nespokojeností a záští, nebo s mnohem většími následky, pokud se tajemství náhle objeví. Buďte na to připraveni. Ale - mlč nebo naopak - prý cizí tajemství ve mně, které překáží, leží jako kámen na mé duši a žádá vyjít. Je to, co se stane mezi mnou a někým, tajemství? Svátost, magie, skrytá před zvědavýma očima? A pokud jsem byl znásilněn v této svátosti, je to ještě magie? Nebo už ne? Musím stále udržovat intimitu nebo je mi dovoleno otevřít se ostatním a vyhledat pomoc? Pokud o bolesti může vědět jen oběť a násilník a láska nesmí být odhalena mimo postel, je to nejen obtížné a omezující, někdy je to přímo bolestivé a nesnesitelné. A cesta z tohoto trápení je mi jasná - obnovení vnitřního práva člověka na volbu - mluvit nebo ne. Je možné skrýt to, co chcete skrýt? Ano můžeš. Navíc je to nutné - to je otázka bezpečnosti člověka, jeho hlubokého práva být nezávislý, oddělený od všech v tomto životě, kromě sebe. Má jeden člověk právo odhalit světu, co se stalo mezi ním a někým jiným? Ano, určitě. To se ho týká, to se mu stalo, tato zkušenost mu po právu patří – a může si s tím dělat, co uzná za vhodné. Když uvnitř není vina, stud a strach, ale klidné „mohu“, podpořené ochotou odpovídat na nepříjemné otázky a čelit nepříjemným následkům, pokud se tajemství, ať už z vlastní vůle nebo navzdory, stane zjevným – to je klid, dospělá svoboda. To je to, co člověka nutí spoléhat se sám na sebe, na své vnitřní hodnoty a významy. Navíc vám umožňuje vytvářet napětí mezi oddělenými lidmi plné tajemství. A právě z tohoto napětí může vzejít intimita – pokud se rozhodneme tomu druhému odhalit některá svá tajemství – protože chceme ukázat skrytou, intimní část sebe.