Od autora: Rodina je systém. V systému jsou všechny prvky propojeny a vzájemně závislé. Změna jednoho prvku v systému znamená změnu celého systému. jak to jde a jak to nejde, podívejme se na příklady z praxe Proč potřebuje rodina terapii „Dítě mi opravte, začalo se chovat špatně“ Prosba matky na jedné z konzultací s dětským psychologem A. klauzule „opravit“ není v žádném případě náhodná. Špatné chování dítěte, problémy s adaptací, zvýšená dětská traumata, agresivita a strach rodiče vnímají jako samostatnou událost, která nijak nesouvisí s rodinným systémem. Jako by v samotném dítěti bylo něco, co mu bránilo cítit se optimálně, a když se tento rušivý faktor odstraní, dítě se stane jiným, uspokojujícím očekávání rodičů. A nejčastěji se obracejí na dětského psychologa, aby tento nefunkční mechanismus „opravil“. Systemická rodinná psychologie přitom naznačuje, že dítě v rodině může působit jako stabilizátor rodinného systému, tzn. v místech napětí v rodině dítě přebírá funkce vybití nebo vybití příliš napjatého systému. Jak se to stane? Například takto. Rodiče se často hádají, rodina je na pokraji rozvodu a pětiletá Máša onemocní. Během nemoci dítěte směřují maminka a tatínek, kteří své dítě milují, pozornost na dceru a mnohem méně se hádají. Máma se už na tátu nezlobí, protože v tak pro rodinu zásadní chvíli tam byl a staral se o její dceru. Otec, znepokojený stavem dítěte, začíná trávit více času doma a pomáhá své ženě. Rovnováha byla obnovena. za jakou cenu? Za cenu zdraví dívky. Co myslíte, že se stane příště, až se napjatá situace v rodině zopakuje? Ano, dítě znovu onemocní, tentokrát snad něčím chronickým, aby víceméně neustále udrželo křehkou rodinnou rovnováhu. Nebo se 4letá Míša ve školce chová agresivně, rozbíjí hračky a často se pere s ostatními dětmi. V rodině: táta je dost autoritářský, takzvaný „hlava rodiny“, jeho názor je nedotknutelný a kategorický, máma, která se zcela věnuje péči o manžela a děti, nemá právo volit v rodina. Kromě chybějícího volebního práva má maminka potíže s vyjadřováním takzvaných negativních pocitů: hněvu, podráždění, vzteku. A s takovou rovnováhou v rodinném systému jsou jistě přítomni. A kdo potom tyto pocity vyjadřuje místo mámy? Samozřejmě nejmladší z rodiny. Dítě dělá skvělou práci, a ne svou vlastní práci. Tito. nevyužívá svou energii pro svůj vlastní růst a rozvoj, ale pro práci, kterou maminka nebo tatínek nechtějí nebo nemohou dělat. Dělá to z lásky ke svým rodičům, čímž jim říká: Já se o tebe postarám, protože se o sebe nedokážeš postarat. A co dostane jako odpověď? "Pane doktore, pomozte, je nesnesitelný." Pokud by na recepci přišel poctivý rodič, pak by jeho žádost o konzultaci mohla znít takto: „Prosím, pomozte mi, jsem příliš líný (neochotný, vystrašený, nepohodlný, není čas) zabývat se svým vývojem, tak chci, abyste dělat (opravovat, opravovat) ) chování (zdraví) mého dítěte.“ A pak by poctivý psycholog nebo psychoterapeut mohl odpovědět: „Takový příznak nevznikl ve vašem rodinném systému náhodou a je důsledkem nějakých procesů ve vaší rodině, a i když se o vaše dítě postarám, nic se na systém, pak se symptom nemusí vrátit, ale může se objevit jiný. Protože symptom řeší pro vaši rodinu důležitý problém, který vy dospělí nechcete (nemůžete) řešit. Existuje tedy možnost vypořádat se s celým rodinným systémem jako celkem nebo se znovu a znovu vypořádat s objevujícími se příznaky vašeho dítěte.“ Volba je na vás, milí rodiče, milujte sebe a své blízké Julii Minakovou, rodinnou systemickou terapeutku.