„Umění prohrávat“ Mnoho lidí se velmi bojí ztrát, včetně mě. Ale když se nad tím zamyslíte, k čemu vedou ztráty? Vedou k rozvoji osobnosti. Například, aby se dívka stala ženou, musí projít „ztrátou“ panenství, pokud je připravena to přijmout, pak se přesune do nového stavu - stane se ženou. Aby se muž stal hlavou rodiny, musí projít „ztrátou“ - opustit všechny ženy na světě ve prospěch jedné, aby se narodil v novém postavení. Aby se těhotná žena stala matkou, musí „ztratit“ pocit nejužšího spojení, které v životě existuje, kdy je dítě v ní a ona ho cítí každou chvíli. Musí se vzdát této intimity, aby ho viděla přes toto odmítnutí. I tak hrozná a děsivá ztráta, jako je smrt, vede také k pokroku a rozvoji nejen osobnosti, ale i postavení. Zároveň se proměňuje i sám zesnulý a rodí se ve statusu rodinné legendy či mýtu, který se bude předávat z generace na generaci a plnit tak roli předmětu k identifikaci. Nyní je zesnulý obdařen mystickými, hrdinskými a někdy i magickými vlastnostmi. Jeden můj známý, bývalý sportovec, se se mnou podělil o příběh jeho „sportovní smrti“ za jeho života, kdy se v jeho přítomnosti vyprávěl příběh, jehož hlavní postavou byl on. Zároveň se zdálo, že příběh není o něm, ale o nějaké jiné osobě. Známý řekl, že si v tu chvíli uvědomil, že jeho sportovní kariéra skončila, jako by tam už nebyl a zůstal jen mýtus. Po smrti tedy z člověka zbude mýtus, příběh, příběh, který často nemá se skutečným člověkem nic společného. Skutečný člověk zemře a místo něj se „narodí mýtický hrdina“, někdy božstvo, které stojí za to uctívat. Často spolu s zesnulým tělem zmizí skutečná představa o osobě. Zbývají útržky vzpomínek, příběhů a fikce. Jako by se tento muž neúčastnil experimentu zvaného „život“, ale přesně věděl, jaký je jeho cíl a jaký je smysl života. Spolu s člověkem odcházejí jeho obavy a pochybnosti, úzkost a nejistota. Na oplátku zůstává závoj ve formě segmentu omezeného datem příjezdu a odjezdu. Náš život se skládá z nerozlučného koloběhu „ztrátek/zisku“, protože ve chvíli, kdy člověk něco ztratí, hned něco získá, jen střed naší pozornosti se většinou soustředí na ztrátu, nikoli na získání. Ale bez ohledu na to, jak hrozná a strašná může být tato ztráta, člověk vždy dostává něco na oplátku a „umění ztrácet“ spočívá právě ve schopnosti přijmout jak ztrátu samotnou, tak nové věci, které jsou v důsledku toho získány. Život je tedy nekonečný koloběh loučení a setkání, ztrát a zisků. Koneckonců, bez rozloučení nebude setkání a bez ztráty nebude nalezení!