Maleychuk Gennadij Ivanovič Potřeba znát kritéria psychologického zdraví se stává nejdůležitější v případě praktické práce psychologa při poskytování psychologické pomoci v počáteční fázi práce klienta, psycholog stojí před problémem diagnostikovat jeho aktuální psychický stav. Na výsledku této diagnózy se bude odvíjet jak forma psychologické pomoci (poradenství, korekce, psychoterapie), tak volba metod a prostředků psychologického ovlivnění a profesních interakčních strategií. V této fázi je velmi důležité, k jakému modelu zdraví se psycholog přikloní, protože na tom budou záviset kritéria zdraví-nemoc, která bude ve své práci používat, dosud neexistuje ani obecně uznávaný model nemoci. ani definice sdílená všemi. Různorodost definic je podporována existencí četných trendů v moderní psychologii. Nejuznávanější je definice navržená Světovou zdravotnickou organizací (WHO), která uvádí, že zdraví není jen nepřítomnost nemoci, ale stav úplné fyzické kondice. , duševní a sociální pohoda jedince, dokonalost těla, vitalita, spolehlivost a harmonie všech jeho funkcí. Tato definice, přes veškerou svou neurčitost a popisnost, nicméně obsahuje řadu důležitých bodů: 1. Je učiněn pokus poskytnout smysluplnou definici zdraví, a nikoli definici z opačného směru, jak je tomu nejčastěji: „zdraví je nepřítomnost nemoci...“;2. Zdraví je považováno za systémový, holistický, komplexní fenomén zahrnující několik úrovní: fyzickou, duševní, sociální;3. Pozitivní přístup k definici zdraví jsou zde navržena také následující kritéria duševního zdraví: • Povědomí a pocit kontinuity, stálosti a identity vlastního fyzického a duševního „já“ • Pocit stálosti a identity zkušeností v podobných situacích • kritika sebe sama a svých duševních produktů (činnosti) a jejích výsledků; • soulad duševních reakcí (přiměřenosti) se sílou a četností vlivů prostředí, sociálními okolnostmi a situacemi;• schopnost samostatně řídit chování v souladu se společenskými normami, pravidly, zákony;• schopnost plánovat vlastní životní aktivity a realizovat je;• schopnost měnit způsob chování v závislosti na změnách životních situací a okolností [3] existují jak objektivní, tak subjektivní kritéria související se sebepojetím člověka V předchozích publikacích [6;7] jsme popsali fenomén psychického zdraví jako diagnostický nástroj praktického psychologa. Přitažlivost tohoto konceptu je dána jednak omezenými možnostmi konstruktů duševního zdraví a normou duševního zdraví pro popis procesních kvalit duševního zdraví, jednak nutností brát při určování duševního zdraví v úvahu, takové jevy, jako je rozvoj osobnosti, sebeaktualizace, seberegulace, sebeidentifikace atd. Uvažování o duševním zdraví jako o procesu znamená, že se při jeho popisu obracíme k takovým jevům, které by měly podobné charakteristiky, jmenovitě k procesuálnosti. Jedním z takových fenoménů je podle našeho názoru fenomén identity jako dynamické formování vědomí Definujme identitu jako zkušenost identity člověka s jeho „já“. Identita je nepřetržitý, měnící se tok zkušeností člověka s jeho identitou. Jedná se o dynamickou, komplexní, vnitřní formaci, která je běžně v procesu neustálého zpřesňování, budování obrazu vlastního Já, vepsaného do kontextu vnějšího prostředí – světa a ostatních lidí a představuje komplexní systémovou procesní jednotu. Funkce tohoto systémového procesu, jak již bylo naznačeno, je objasnitkorekce a sebekonstrukce obrazu sebe sama, druhých lidí a světa jako celku. Výsledkem tohoto procesu je sebepojetí definované pro daný okamžik, zabudované do konceptu Jiného a konceptu Života, jako soukromého aspektu obrazu světa, které jsou spolu se sebepojetím strukturální složky systému „identity“. Výše uvedené tři strukturální složky fenoménu „identity“, zaznamenané v konkrétním okamžiku procesu, jsou úzce závislé a vzájemně se ovlivňují. Každý jednotlivý prvek systému nese současně všechny základní kvality systému, nemůže však představovat celý systém, který v souhrnu všech konstrukčních prvků, jak známo, představuje novou kvalitu. Na druhou stranu podle systémové teorie vede změna některé ze složek systému automaticky k restrukturalizaci celého systému. Identitu jako dynamickou vlastnost člověka lze tedy považovat za strukturu i jako funkci , jako proces a jako výsledek [5]. Strukturální analýza identity předpokládá přítomnost strukturálních složek a komplexně integrovaných spojení mezi nimi. Strukturalita a celistvost, dynamika a statičnost – to jsou dialektické vlastnosti identity. Pouze přítomnost těchto protichůdných vlastností zároveň umožňuje mluvit o existenci pravé identity. Zastavme se podrobněji u prvních dvou a pokusme se identifikovat úrovně a složky identity Ve struktuře identity, jak již bylo zmíněno dříve, lze rozlišit následující složky: Sebepojetí neboli obraz Já, koncept Druhého. , nebo obraz druhého, pojetí života. Sebepojetí je systém představ člověka o svém Já a postojích k němu. Pojem Jiný je systém představ člověka o ne-já, Jiném a vztazích k němu, respektive pojem Život je systém představ člověka o životě, o jeho hodnotách, životní filozofie. , obraz života Podobný obraz struktury identity nabízí O. Kernberg [4] . Pomocí termínu „reprezentace“ formuloval pozici o třech strukturálních prvcích Ega: • Sebereprezentace neboli obraz Já, Sebepojetí • Objektová reprezentace, koncept Druhého; , odrážející charakteristiky vztahu Já-Jiný. Sebeprezentace neboli sebeprezentace (podle Kernberga) je pojem, který označuje různé způsoby, kterými jedinec symbolizuje obraz sebe sama, který prožívá (vědomě či nevědomě) a s ním spojené emoce. Objektová reprezentace – kombinuje způsoby, kterými jedinec symbolizuje obraz významného Jiného, ​​který prožívá; Stav ega je koncept, který odráží funkční vztah mezi já a objektem a emocemi s nimi spojenými. Složení těchto stavů afektivního ega určuje centrální smysl identity [10] Protože identita je vlastností vědomí, můžeme předpokládat přítomnost v identitě úrovní a struktur podobných vědomí, jmenovitě: kognitivní (znalost vlastního „já“). ), emoční (postoj k já a jeho hodnocení) a behaviorální (projekce prvních dvou úrovní na interakci se světem Podle toho můžeme říci, že strukturální složky identity budou mít také odlišné úrovně, tzn. a Sebepojetí, Jiné-pojetí a Životní pojetí lze uvažovat na kognitivní, emocionální a behaviorální úrovni. Kvalita těchto strukturálních složek Já bude určovat specifičnost fenoménu identity Identita, jako každá dynamická vlastnost člověka, je kontinuum, na jejímž jednom pólu je úplná identita s vlastním „já“ a na druhém. , odcizení od „já“. Identitu lze následně reprezentovat ve formě škály (škály identity) obsahující různé stupně vyjádření daného dynamického útvaru. Pól identifikovaného neboli „pravého já“ lze vyjádřit ve formě následujících sebezkušeností: „Vím, kdo jsem, a přijímám se takový, jaký jsem. Já jsem já". Pól neidentifikovaného neboli „pseudo-Já“ je charakterizován rozptýleným obrazem vlastního Já, ažk neidentifikaci Já jako samostatného systému a závislosti obrazu Já na situaci. I = I |---------------------------------------------- -------------------| Self # Self Identified Self Unidentified Self Psychology se zabývá studiem a popisem zkušeností člověka s identitou Já, včetně drobných porušení této identity. Psychiatrie nám poskytuje popisy hrubých porušení identity až po její úplný rozpad ve stavu psychózy, ve kterém se zcela ztrácí smysl „já“. Jako specifické formy poruch identity v psychiatrii jsou identifikovány: depersonalizace, disociativní poruchy, mnohočetné poruchy osobnosti. Podle našeho názoru lze při znalosti kvality identity určit úroveň poruchy osobnosti. Jak Sebepojetí, tak koncept druhého a koncept života mohou být v různé míře diferencovány a mají různé stupně integrity a uvědomění. Nediferencované sebepojetí na kognitivní úrovni se projeví tím, že znalosti člověka o sobě budou fragmentární, fragmentární a protichůdné. Postoj k sobě samému bude také nestálý, nestálý, rozporuplný, závislý na názorech druhých lidí. Nediferencované pojetí Druhého bude znamenat, že představy o Druhém budou fragmentární, zatímco hodnocení ostatních bude postaveno podle polárního typu „dobrý – špatný“, „přítel – nepřítel“ atd. Koncept života bude mít podobné charakteristiky Kontinuum sebepojetí Diferenciace sebepojetí Difúze sebepojetí Integrita sebepojetí Rozštěpenost sebepojetí Stabilita sebepojetí Situační povaha sebepojetí Objektivní vnímání Vnímání sebe sama. nevychází z reality Vysoce rozvinuté dovednosti Špatně rozvinuté dovednosti seberegulace Seberegulace Kontinuální vývoj konceptu druhéhoKonzistence ve vnímání Objekt vnímání druhého je rozštěpený Dobrá diskriminace Rozmazané hranice konceptu Jiného koncept druhého Flexibilní regulace blízkosti Reakce adherence, vzdálenosti a odstupu či ambivalence Vnímání Druhých, Vnímání Druhých nezaložené na realitě založené na realitě Kontinuita vývoje konceptu Života Holistický obraz života Obraz života je rozporuplný Diferenciace obrazu života Šíření obrazu života Vnímání života Vnímání života nezaložené na realitě Nepřímý obraz Života Přímý obraz života Kontinuita duševního zdraví - duševní nemoc bude určována kvalitami identity: od vysoké úroveň rozvoje identity na nízkou, až po odcizení. Aniž bychom odbočovali k hrubé psychopatologii, zamysleme se nad tím, jak si lze představit identitu psychicky zdravého člověka a člověka s neurotickou organizací osobnosti. Pro zdravého člověka bude sebeobraz: 1. Diferencovaný a holistický. (První dialektický rozpor) („Jsem jiný, jsem ten i ten, ale jsem to všechno já, přijímám každého.“ E. Jevtušenko má báseň, která podle nás velmi přesně odráží fenomenologii zralých identita psychicky zdravého člověka : „Jsem jiný, jsem přepracovaný a nečinný, jsem neslučitelný, nepohodlný, vzteklý a laskavý...“ 2. Stabilní a flexibilní (jsem takový, jaký jsem). vědět, kdo jsem a co jsem, ale mohu se změnit, selektivně se přebudovat“). neúplné, rozptýlené představy o vašem Já Obecně bude existovat tendence k polárním představám o kvalitách Já jsem dobrý, jsem špatný atd Názory ostatních lidí, kteří jsou důležití pro sebevědomí, budou kvůli tomu nestabilní a situační. Mnoho aspektů o kvalitách Já bude nevědomých a nebude integrováno do holistické představy o Jáse vyznačují podobnými trendy. Obraz Druhého bude nestabilní, situační, nebo naopak nadměrně strnulý. Představy o životě budou také nestabilní, difúzní nebo příliš rigidní Prezentované strukturální složky identity a jejich specifické rysy lze zaznamenat v textech I-výroků. Identita, jak již bylo zmíněno výše, závisí na obsahu Sebepojetí a konceptu Druhého a konceptu Života a projevuje se ve zkušenostech člověka s Já, Druhým a Životem, které lze odhalit prostřednictvím výroků souvisejících s se. I-výroky jsou sebepopisy člověka, indikátor znalostí o sobě a postoje k sobě. Držíme se pohledu M.M. Bachtina, který věřil, že jakékoli prohlášení je procesem konstrukce Já [2]. Text je znakem prolomeným já, takže má nejen význam, ale i význam. Text je vždy strukturovaný, odráží běh života, jeho realizaci. Význam prožívání vlastního Já je ztělesněn v textu člověka, jeho Já-výroku. Výrok jako „...jedinečný, historicky individuální celek“ [2; 499] je výrazem vědomí, něco odrážejícího, tvrzení „... jako subjektivní odraz objektivního světa“ [2; 484] Navíc pro nás není žádný výrok náhodný, neboť podle S. Freuda není v oblasti psychiky nic arbitrárního, indeterministického Pro nás je tedy text jako výrok: individuální, vyjadřuje vědomí, má smysl a smysl, strukturovaný, nenáhodný, vyjadřuje tok duševního života Vše výše uvedené nám dává právo tvrdit, že v konkrétních I-výpovědích člověka se projevuje jeho identita, jako proces prožívání jeho. I. Ilustrujme si to na příkladu a přejděme ke skutečným sebepopisům dvou lidí, kteří mají identity různých kvalit .1. „Jsem mladá žena se svými vlastními vlastnostmi: silné a slabé stránky, pocity a touhy, cíle a sny. Za svou přednost považuji „snadnou“ povahu, která mi umožňuje komunikovat s lidmi bez konfliktů a hádek. Díky tomu mám vedle sebe mnoho přátel, milovanou osobu a to je pro mě jedna z hlavních životních hodnot. Mám i nedostatky, ale nechci o nich psát. V současné době jsou mé pocity, touhy, sny a cíle propojeny do jediného celku a směřují k vytvoření milované, silné rodiny a nalezení oblíbeného, ​​žádaného zaměstnání. Ve svém životě vždy doufám v to nejlepší, raduji se z toho, čeho jsem dosáhl. Celkově jsem šťastný člověk. Velmi miluji svůj život.“2. „V současné době pracuji jako učitel zeměpisu na střední škole. Jsem nešťastný se svou prací. Chtěl bych dělat tišší (stolní) práci, protože práce s lidmi je podle mě nejtěžší. V budoucnu sním o změně povolání, ale potýkám se s velkým problémem. Nevím konkrétně, čím bych se chtěl stát. Pokud tento problém v blízké budoucnosti nevyřeším, pak budu dlouho pracovat ve škole.“ Pokud první sebepopis charakterizuje člověka s vysokou úrovní identity, pak druhý naznačuje krizi identity výše nám umožňuje považovat identitu za jedno z hlavních kritérií psychologického zdraví a klade si za úkol vyvinout metody, které umožní nejen zaznamenat tento jev, ale také určit stupeň jeho závažnosti. 1. Aleksandrovsky Yu.A.. Hraniční duševní poruchy. Průvodce pro lékaře. M. Medicine, 1993. 2. Bakhtin M.M. Literárně kritické články. - M.: Fiction, 1986. 3. Bukhanovsky et al. Obecná psychopatologie: Manuál pro lékaře / Nakladatelství LRRC "Phoenix", 2003. 4. Kernberg O.F. Těžké poruchy osobnosti: Strategie psychoterapie. - “Třída”, 2001. 5. Maleychuk G.I. Identita rané adolescence. Klinický a fenomenologický přístup: Monografie - Brest: Br.GU im. TAK JAKO. Pushkin, 2001. 6. Maleichuk G.I. Klinicko-fenomenologická metoda ve studiu psychického zdraví jedince / Psychology “Aducacy and recovery”, 2005 č. 2 str.43-48 7. Maleichuk G.I. №1, 2004.