Od autora: Je hezké plnit přání:) Je příjemné cítit se skoro jako kouzelník:) Proč hádat cizí touhy Balakhonskaya G.V. //www.b17.ru/media /50761/ Je nutné uhodnout přání ostatních lidí? A pokud je to nutné, tak proč? Myslím, že téměř každý z nás má takovou zkušenost – když jsme se snažili uhodnout touhy druhého člověka nebo očekávali, že uhodne ty naše. Zkusme si představit situaci, kdy opravdu chceme uhodnout touhu druhého člověka, abychom ho potěšili. Darujte mu dárek nebo mu jen udělejte radost. Stává se to takhle? Z nějakého důvodu je to důležité a chceme potěšit tohoto konkrétního člověka, může to být například dítě, dívka. Táta svou dceru moc miluje a dává jí z celého srdce... dětskou železnici. Dívka také velmi miluje tátu a je ráda za jeho pozornost a čas, který jí táta věnoval - protože hrají na železnici samozřejmě, spolu :) Táta přece jako dítě neměl železnici, ale moc chtěl, aby mu ji koupili rodiče, ale touha zůstala. A teď už dospělý kluk, už dospělý strýc - no, železnici si pro sebe nekoupí... Ale touhu své dcery - že ona ve svém věku železnici opravdu chce! chtěl to a tady dělá to, co mu rodiče v dětství odepřeli - koupí dceři krásnou železnici a užívá si to naplno. Plní si svůj dětský sen, samozřejmě v domnění, že koupil dárek pro svou dceru. Protože uhodl její přání :) Nebo tady je další věc, například v mé rodině vyprávěli, jak strýček Gena koupil tetě Nile k narozeninám. Strýček Gena byl vášnivý rybář...)) Příběh byl vždy vyprávěn se smíchem, protože bylo velmi zřejmé, že strýc Gena připisoval své vlastní touhy své ženě, nevím, jak se cítila teta Nila, když pro ni dostávala brodivce narozeniny.. .)) Velmi pravděpodobné zklamání. Nebo možná podráždění. A na tento příběh se ještě dlouho vzpomínalo. Tomuto psychologickému mechanismu, kdy prý čteme myšlenky druhého a víme, co se mu líbí a co ne, se říká projekce, protože se nám zdá, že ten druhý by měl mít rád a chtít to, co my promítáme naše touhy, vkus a představy na jiném člověku, stejně jako filmový projektor v kinosále promítá film na plátno a často upřímně věříme, že vkus a potřeby toho druhého většinou známe , chápeme, že ten druhý je jiný, ale přijmout to úplně (ne slovy, ale činy), může to být pro nás těžké. Nebo ještě jeden příklad: Dospělá dcera přiveze z výletu jako dárek své matce, která si pro sebe celý život s radostí šila, kousek látky, který se její dceři tak líbil, že by chtěla ušij si něco pro sebe z takového materiálu Dcera tuto látku jsem sebrala, moc se jí líbila, a tak dcera plná radostného očekávání vytahuje látku z kufru a dává ji mamince se slovy: “ Podívej, co jsem ti přinesla!" A pak... matka ohrnuje nos a říká nespokojeným hlasem: "To by sis nekoupil pro sebe." Zášť je z nich nejsnazší... Ale snažil jsem se, chtěl jsem udělat něco hezkého, dal jsem do toho duši. Vraťme se tedy k otázce – proč potřebujeme tušit touhy druhých lidí dělat dobro a cítit se jako dobrý člověk Co pro sebe chceme získat realizací tužeb druhých? Možné možnosti: - vděčnost - zažít pocit sounáležitosti - uspokojení z dobrého skutku - zvýšit si sebevědomí - ..... Moji milí čtenáři, můžete přidat více možností, ale myslím, že všechny budou o skutečnost, že plněním tužeb druhých získáme něco pro sebe Ale pouze pokud plníme touhy druhých lidí, a ne své představy o jejich touhách, získáme něco pro sebe Protože nahrazením tužeb jiných lidí představy o nich, místo radosti druhého člověka přijímáme jeho špatné resp:)