Od autora: Konstantin Yatskevich, specialista Minského městského centra pro paliativní péči a organizaci ošetřovatelství, hovořil o paliativní péči doma v rozhovoru s korespondentem online agentura ET CETERA Elena Chetvernya 26. listopadu 2009 ET CETERA (Zdraví) Pokud vím, pojem paliativní péče dnes mnoho lidí nezná, co vůbec znamená pojem paliativní péče z latiny slovo pallium, které doslova znamená „přikrýt“ nebo „plášť“ ve smyslu prostředku zakrytí nebo ochrany nějakou symbolickou přikrývkou. Čili jde o prostředí těžce a nevyléčitelně nemocného ze všech stran s opatrovnictvím a péčí a takového pacienta, který prakticky nemá šanci na uzdravení. Tito. paliativní péče jsou všechny v současnosti známé způsoby, jak snížit břemeno utrpení a zlepšit kvalitu života nevyléčitelně nemocného pacienta prostřednictvím finančních prostředků, lékařské, sociální, psychologické a duchovní pomoci a také vytvořením nejzdravějšího a nejpohodlnějšího prostředí pro pacienta v místo jeho bydliště. Tito. V paliativní péči se o vyléčení vůbec nemluví? Ano to je správně. V paliativní péči se o vyléčení nemluví, jde pouze o zlepšení kvality života a prodloužení přežití. I když, víte, občas se z tohoto pravidla ještě najdou výjimky, ale to jsou jen výjimky a ty jsou vždy radostné, naprosto nepředvídatelné, vzrušující a dají se spočítat doslova na prstech jedné ruky. Jen si to představte, lékaři vynesou rozsudek nad člověkem – beznadějným, kvůli závažnosti například traumatického poranění mozku. Pacientův tzv Ve vegetativním stavu se zhruba řečeno stává „živou rostlinou“ s trubicemi vyčnívajícími téměř ze všech přírodních otvorů. Prognóza je pozvolný pokles a po třech až čtyřech měsících již pacient stojí na vlastních nohou, samostatně jí a dokonce chodí na toaletu. Není to zázrak? A takové případy se v naší praxi také stávají, ale v drtivé většině se bohužel potýkáme s beznadějnými a procházejícími pacienty. Vaše centrum, pokud vím, se specializuje na poskytování domácí péče, ale jaká jsou obecná specifika tohoto typu paliativní péče? V dnešním světě existuje poměrně dost typů, či spíše modelů paliativní péče. Patří sem pomoc na lůžkovém zařízení zdravotnického zařízení, např. stejný hospic, to je pomoc v denním stacionáři, kam jsou pacienti přiváženi na zákroky, to jsou urgentní chirurgické služby tišení bolesti, to jsou mobilní domácí pečovatelské služby, to jsou víkendové služby, střediska přechodného pobytu, specializované pečovatelské domy atd. Naše centrum se specializuje na poskytování péče pacientům v domácím prostředí. Tento typ pomoci má svá specifika a dnes je v Minsku velmi žádaný. Jednak ne všichni pacienti chtějí strávit poslední dny života v hospici, ale doma, jak známo, stěny pomáhají. Za druhé se jedná o nejvíce socializovaný typ pomoci, kdy je pomoc poskytována bez změny obvyklého prostředí a sociálního prostředí pacienta. Domácí péče je navíc také ekonomicky životaschopnou oblastí činnosti, která nevyžaduje velké investice a má návaznost sociálních služeb na zdravotnické. Samostatným aspektem je sociální prevence v dysfunkčních rodinách. Na nezodpovědné dospělé „děti“ a asociální osoby, které své nemocné a nemohoucí staré lidi vydávají napospas osudu, totiž někdy musíme uplatňovat administrativní opatření. S jakým typem pacientů se nejčastěji setkáváte? V Minsku je poměrně hodně lidí, kteří potřebují paliativní péči. Podle údajů kliniky k 1. lednu 2008 jejich počet činil 2 279 osob. K 1. lednu 2009 bylo podle seznamů ambulancí asi 2 500 lidí, kteří potřebovali různé druhy paliativní péče a seznamy jsou stále přijímány. Samozřejmě ne všechny potřebují stacionárnípomoc, ale většina potřebuje nějaký druh specializované lékařské, sociální a psychologické pomoci. V současnosti pracujeme pouze s pěti hlavními kategoriemi pacientů. Jedná se o pacienty s chronickým onemocněním oběhové soustavy, kteří mají 1. skupinu postižení, pacienti s chronickým cerebrovaskulárním onemocněním, mající 1. skupinu postižení, pacienti infikovaní HIV/AIDS ve stadiu V. onemocnění, pacienti s traumatickým poraněním, kteří mají 1. nebo 2. skupina postižení, stejně jako pacienti s IV klinickou skupinou rakoviny. S onkologickými pacienty pracujeme především na léčbě proleženin, specializovanou onkologickou paliativní péči v našem městě jim poskytuje hospic pro dospělé, který vede Olga Viktorovna Mychko, nejlepší odbornice na léčbu bolesti v republice. V procentuálním vyjádření převažují pacienti s cerebrovaskulárním onemocněním a onemocněním oběhové soustavy, dále pak geriatričtí pacienti, pacienti s těžkým traumatickým poraněním mozku a poraněním páteře. Obecná struktura paliativní péče hlavního města vypadá asi takto: až 40 % jsou onkologičtí pacienti, více než 60 % jsou všechny ostatní nosologie. Co se týče věkového složení, naprostá většina našich pacientů jsou gerontologičtí nebo věkově příbuzní pacienti. Řekněte nám, jak a kdy vaše centrum vzniklo, kolik lidí v něm pracuje? Naše centrum působí v 5. městské klinické nemocnici v Minsku, přesněji je to strukturální divize nemocnice. Centrum vzniklo na základě projektu „Mobilní hospic pro dospělé“, který fungoval od 4. 1. 2005 do 1. 10. 2006 Iniciátorem tohoto projektu byl Běloruský dětský hospic zastoupený svým ředitelem A.G. Gorčakova, Zdravotní výbor výkonného výboru města Minsk, zastoupený vedoucím oddělení léčebné a preventivní péče N.M. Predko a 5. městská klinická nemocnice zastoupená vrchní sestrou N.K. Zagorodný. Příkaz č. 61 o vytvoření Centra byl ze dne 9. února 2007. Brzy nám tedy budou tři roky. Práci centra řídí vrchní sestra 5. městské klinické nemocnice Nonna Konstantinovna Zagorodnaya. Naše centrum dnes zaměstnává 13 zaměstnanců, mezi nimi zdravotní sestry, lékař paliativní péče a specialista na psychologickou a sociální práci a informační technologie – váš skromný sluha. Dnes je v péči centra 157 aktivních pacientů, tzn. vyžadující aktivní pomoc. Povězte nám něco o své práci, jak probíhá proces poskytování domácí péče? Naše centrum má telefonní horkou linku se záznamníkem. Žádosti potřebných přijímáme jak na tel. 296 44 38, tak centrálně formou seznamů z ambulancí v Minsku. Jak jsem již řekl, dnes jsme obdrželi seznamy téměř ze všech klinik v Minsku. Lékařskou a sociální pomoc potřebuje asi 2 600 lidí. Postup pro přijetí péče centra je velmi jednoduchý. K tomu musí zákonní zástupci nebo příbuzní pacienta sepsat prohlášení a poté vyplnit doporučení na své klinice, pokud je pacient zdravotně postižená osoba 1. skupiny, má odpovídající onemocnění a indikace k převzetí do opatrovnictví. Poté pacienta kontaktujeme a domluvíme si termín první návštěvy. První návštěvy se vždy účastní paliativní tým ve složení: lékař, sestra a já, jako specialista na psychologickou a sociální práci. Lékař a sestra se věnují ryze lékařským manipulacím a procedurám a mezi mé funkce patří vyšetřování a hodnocení sociálně-psychologického stavu pacienta a klimatu v jeho prostředí, poradenství příbuzným a pomoc při vytváření co nejkomfortnějšího prostředí. sociální, psychologické i duchovní. Na této situaci do značné míry závisí kvalita života těžce nemocného pacienta, co podle vás nejvíce ovlivňuje kvalitu života nevyléčitelně a vážně nemocných? Mnoho vlivů - a kvalitalékařskou péči a sociální a každodenní prostředí a emocionální, psychologickou a samozřejmě duchovní atmosféru v rodině pacienta. Je zvláštní, že lékařský aspekt péče není vždy rozhodující a určuje kvalitu života. Samozřejmě v některých případech je hlavní hledisko zdravotní, zpravidla při odpovídajících zdravotních problémech - bolesti, těžká a chronická onemocnění, rány a úrazy, rozsáhlé proleženiny, trofické vředy apod. vyžadující pravidelné procedury. Zároveň však existuje velké množství situací, kdy sociální a každodenní prostředí a emoční a psychologická atmosféra v rodině nevyléčitelně nemocného člověka hrají rozhodující roli. Týká se to většiny traumatických pacientů a postižených lidí – spinálních pacientů, kteří si zachovali kognitivní sféru a životně důležité zdroje. Nejvíce trpí sociální nestabilitou a citovou krutostí. V některých případech hraje rozhodující roli duchovní faktor. Zpravidla se to týká lidí, kteří jsou v terminálním stádiu, cítí blížící se smrt a prožívají existenciální utrpení. Lidské utrpení je obecně složitá kategorie, která má mnoho složek a v každém konkrétním případě musí být člověk schopen identifikovat hlavní složky utrpení. Kvalita pomoci závisí na tom, jak správně jsou definovány. To je podle mě podstata paliativní péče. Ano, nyní lépe chápu, proč je týmová práce v paliativní péči tak důležitá. Řekněte mi, netíží vážně nemocné lidi nejvíc strach ze smrti? Když už mluvíme o starších lidech, ne, v řadě případů se to může zdát divné. Strach ze smrti se u mnoha těžce nemocných pacientů s relativně intaktní kognitivní sférou postupem času přeměňuje v jiné formy utrpení. Mnoho těžce nemocných si naopak sami přeje přiblížení smrti a tím konec jejich trápení, to je ten problém. Děsivá není ani tak samotná smrt, ale její bolestné očekávání. Právě ona způsobuje největší utrpení a mým úkolem je vytvářet podmínky pro jejich případné snížení, a to především psychologickými a duchovními metodami. Pokud vám dobře rozumím, mnoho nevyléčitelně nemocných pacientů by bylo ochotno použít eutanazii, pokud by byla legalizována? Jak vy osobně vnímáte eutanazii? Myslím si, že před legalizací eutanazie jsme jako společnost ještě nedospěli a nedozráli podle mnoha měřítek, a to především kulturně, morálně a duchovně. V naší republice zatím nemáme vlastní „zákon o paliativní péči“, ani v hlavním městě stále neexistuje systém péče o seniory, těžce a beznadějně nemocné lidi, neexistuje jediný specializovaný dům s pečovatelskou službou, ale existují mnoho předsudků a negativních stereotypů. Tito. Nemáme paliativní kulturu a hospicovou tradici, nemáme s touto prací žádné zkušenosti a již nyní směřujeme ke konečné fázi tohoto typu péče – eutanazii jako „snadné smrti“. Nejprve je potřeba vytvořit systém péče a pomoci těžce a beznadějně nemocným lidem a teprve poté na základě zkušeností z této práce – práce s utrpením a smrtí prozkoumat problém eutanazie. Zahraniční zkušenosti přesvědčivě ukazují, že s rozvinutou paliativní péčí potřeba eutanazie výrazně klesá a naopak - pokud není rozvinutý systém paliativní péče, pak roste počet sebevražd a žádostí o eutanazii. Mimochodem, velmi mě vyděsila zpráva agentury interfax.by z 11. května 2009: „Starší obyvatelé Minsku začali odcházet umírat do přírody.“ Toto je jen první „zvonění“, které potřebujeme, abychom vyvinuli směr péče o staré, osamělé a vážně nemocné lidi. Osobně nejsem odpůrcem eutanazie, budou-li k tomu patřičné podmínky a předpoklady, ale ty dle mého názoru v dohledné době nebudou, a proto nemá smysl se o ní nyní bavit. Naučme se umírat jako křesťané. Jak vy osobně vnímáte smrt? Osobně mám ke smrti filozofický postoj, zvláště poté, co jsem sám ztratil rodiče. NePamatuji si, kdo řekl, že rodiče oddělují člověka od pohledu věčnosti. A po ztrátě rodičů stojí člověk sám před věčností, která do něj nahlíží. To je přesně to, co jsem cítil a uvědomil si poté, co odešli. Všichni jsme smrtelní, ale ne každý to během života myslí vážně a navíc ne každý žije s tímto vědomím. Smrt je v paliativní péči nedílnou součástí práce a „technologického procesu“, takříkajíc, bohužel, a v tomto ohledu si myslím, že nic člověka nevystřízliví a nedisciplinuje víc než vědomí blížící se smrti. Téměř každý člověk s nevyléčitelnou a smrtelnou nemocí přitom prochází určitým obdobím boje s myšlenkami na nevyhnutelnost smrti. Thanatologie, věda o smrti, popisuje pět fází, kterými prochází vědomí člověka před smrtí. První je fáze popírání vlastní smrti. Druhým je hněv nad nevyhnutelností smrti. Třetí jsou pokusy flirtovat a obchodovat se smrtí. Čtvrté je stadium deprese z nezvladatelnosti a neúprosnosti smrti. Pátá – fáze pokory a... odchodu. Ze zkušenosti mohu říci, že nejúčinnějším prostředkem pomoci pacientům v posledních dnech není ani tak psychologická, jako spíše emoční, duševní a duchovní pomoc. To se snažím našim pacientům co nejvíce poskytnout. Tito. můžete spojit psychologickou pomoc s duchovní pomocí? Proč ne? Již jsem vám řekl, že složitost paliativní péče spočívá v tom, že jde o multidisciplinární pole působnosti pro poměrně zralé lidi se zkušenostmi a různorodými znalostmi. Proto je mým úkolem člověku pomoci a jakýmkoli dostupným způsobem zmírnit míru jeho utrpení, samozřejmě kromě eutanazie. Proto není žádný rozpor v tom, že u každého je uplatňován individuální přístup. S ateistou mluvím jedním jazykem – jazykem psychologie – jemu blízkým a srozumitelným, ale s věřícím mohu mluvit jiným jazykem – duchovním. Promiňte, samozřejmě, ale nejsou v tom prvky klamu a nedostatku upřímnosti? Jsou to přeci jen úplně jiné druhy pomoci, navíc k poskytnutí duchovní pomoci je potřeba mít duchovní nebo alespoň požehnání kněze? Není v tom žádná záludnost ani neupřímnost. Existuje pouze stereotypní myšlení a touha vše zařadit, ale v životě se naštěstí vše smíchá do jedné „polévky“. Vždy mě mrzí, když vidím, že si lidé spojují spiritualitu čistě s církevním vybavením a rituálem, často přehnaným. Ještě smutnější je vidět oslepující náboženský fanatismus na pozadí neústupnosti vůči jiným názorům. Spiritualita nežije v církvi nebo v náboženských rituálech, žije v lidském srdci a v lidské duši. Spiritualita je světlo lidské duše, téměř v doslovném smyslu, které lze sdílet a osvětlit nějaký duchovní prostor, to je vše. A můžete sdílet jen to, co máte. To je hlavní princip každé pomoci. Máte-li lásku, pak ji můžete s někým sdílet, pokud máte znalosti, můžete je sdílet s někým, pokud máte světlo v duši, můžete je také sdílet. Ale nemůžete sdílet s ostatními to, co sami nemáte. A nezáleží na tom, jak říkáte mé pomoci - čistě psychologická, čistě duchovní nebo smíšená, prostě sdílím to, co mám a co člověk v tuto chvíli potřebuje. Nemám žádné duchovní, jsem „jen“ věřící, ale mám požehnání dvou kněží najednou, představujících velmi symbolicky různá vyznání: otce Andreje, kněze běloruské řeckokatolické církve, a otce Nikolaj, vladykův osobní sekretář, metropolita Minska a Slutsk Philaret. Ale o to nejde, ale o to, že paliativní péče obecně vyžaduje multikonfesní přístup, protože mezi vážně nemocnými mohou být nejen křesťané, ale i muslimové, židé, buddhisté a představitelé jiných náboženských hnutí adenominací. Proto by duchovní práce v oblasti paliativní péče neměla být monokonfesní nebo úzce ortodoxní. Mezi našimi pacienty je přirozeně většina pravoslavných. Proto nám v duchovní práci pomáhají pracovníci rychlého zásahu sociálního odboru Minské diecéze - sestra milosrdenství Claudie a také dobrovolníci Vladimír a Andrej. Řeknu vám to zcela vážně - je to duchovní pomoc a ne lékařská péče, to je snad základ veškeré paliativní péče na celém světě Možná svou otázku neformuluji úplně správně, ale co je na tom nejtěžší tvoje práce? Nejtěžší je vidět lidské utrpení a bolest, jak pacienta, tak jeho blízkých. Na tohle se nedá zvyknout. Nejparadoxnější je, že v některých případech jsou to právě blízcí a příbuzní pacienta, kteří prožívají větší utrpení než samotný pacient, který má například nezachovanou kognitivní sféru nebo je ve vegetativním stavu. Objektem paliativní péče je proto nejen pacient sám, ale i celá jeho rodina. Rodina je téměř v plném smyslu slova živý organismus, který žije svým vlastním citovým a duchovním životem. A když vstoupíte do bytu jiného pacienta, od prahu cítíte tu auru, tu emocionální a duchovní atmosféru, která vládne v rodině těžce nemocného pacienta. V jednom případě je to nepochopitelná tíha, která na vás padne, jakmile stihnete překročit práh; tíha ze všeho - ze zatuchlého vzduchu, ve kterém je jasně cítit zápach výkalů, plísní a někdy rozkládajícího se masa; tíha nepořádku a zchátralosti kdysi teplého rodinného krbu, ve kterém ještě nedávno kypěl život, ale nyní je zde nepořádek jako ve staré stodole. Nejostřeji však vnímána není bídnost situace, ne zhroucení a zanedbávání domova, které je charakteristické pro byty mnoha našich pacientů, ale nedostatek duchovna, v jehož atmosféře je neustálé utrpení , bolest a beznaděj. To je to nejtěžší. Právě tato tíže vznášející se ve vzduchu na vás padá jako olověná deska v některých bytech od samého prahu a doslova vás spoutá celým tělem. Při vstupu do bytu těžce nemocného pacienta se samozřejmě nejprve snažíte zaměřit svou pozornost na samotného pacienta a jeho problémy, ale i problémy celé rodiny, ale při práci se vám zdá, že nedobrovolně posuzovat situaci jako celek a hledat nějaké vysvětlení pro vzniklou situaci. Ač se to může zdát zvláštní, téměř vždy je najdete, a to především v lidském nedostatku duchovnosti. Zdá se, že byt má vše, co potřebujete k péči, ale nějak je všechno špatně. A lůžko pacienta není na správném místě, není mnoho potřebného příslušenství, není dostatek světla a čerstvého vzduchu atd. Pak se váš pohled jakoby sám od sebe přepne do kulturního prostředí a zde v potvrzení své intuice zjišťujete, že v bytě není jediná duchovní kniha, jediný obraz či ikona. Tito. Neexistuje jediný znak, který by naznačoval, že by zde byl uctíván svatý duch nebo Bůh v některém ze svých projevů, ale je zde pouze hmotný odpad, jakýsi lék a lidská bolest, nebo spíše bolest neúplatné lidské duše, která je obklopený úplným rozkladem a temnotou. Ale z nějakého důvodu tato tíha není přítomna v jiných bytech, a to i přes stejnou a někdy větší chudobu. Zdá se, že je to stejný problém, stejná bolest, utrpení a beznaděj, ale pouze bez doteku této olověné tíhy a dusna, zato s jakýmsi duchovním teplem, s přítomností jakési zcela prosté lidské upřímnosti a péče. Není to vůbec okázalá a na první pohled bezvýznamná obava o to, jak je pacientovo lůžko umístěno, jak jsou k němu připevněna madla nebo omezovače, kde a jak je umístěno světlo, jaké léky a léky se používají. I když neexistují žádné drahé léky, pak existují některé jednoduché lidové prostředky, existuje určitý druh pohodlí pro pacienta. Ale co je nejdůležitější, že v takovém bytě jsou vždy známky přítomnosti lidského ducha a víry, ať se děje cokoliv. Tato znamení jsou také duchovní.