Od autora: Odentsova V.M.// Školní psycholog. Vše pro roboty. - 2011. - č. 4 Ve své praxi se často setkávám s dětskými strachy; O pomoc se obracejí rodiče i děti a často i pozorní učitelé Strach je v mysli člověka afektivní (emocionálně akutní) odraz konkrétní hrozby pro jeho život a blaho Úzkost je emocionálně akutní pocit nadcházející hrozby. Úzkost, na rozdíl od strachu, není vždy negativně vnímaný pocit, protože je také možná ve formě radostného vzrušení, vzrušujících očekávání. Emočně dysfunkční dítě v závislosti na duševní struktuře jedince, životních zkušenostech, vztazích s rodiči a vrstevníky může prožívat úzkost i strach. Stav nevysvětlitelné, neurčité úzkosti vyvolává úzkost, strach z určitých předmětů nebo myšlenek – pocit strachu Sjednocujícím principem pro strach a úzkost je pocit úzkosti. Projevuje se tím, že se dítě při dotazu ztrácí, nenachází správná slova k odpovědi na otázku, mluví třesoucím se hlasem a často úplně ztichne. Vše uvnitř chladne, tělo se „plní olovem“, bolí se v oblasti srdce, dlaně vlhnou. Může dělat mnoho zbytečných pohybů nebo se naopak stát nehybným a omezeným. Takové příznaky naznačují přepětí psychofyziologických funkcí těla. Strach může souviset s věkem a může být neurotický. Obavy související s věkem jsou zaznamenány u emocionálně citlivých dětí jako odraz charakteristik jejich duševního a osobního vývoje. Vznikají zpravidla pod vlivem následujících faktorů: 1) přítomnost obav mezi rodiči 2) úzkost ve vztazích s dítětem 3) jeho nadměrná ochrana před nebezpečím a izolace od komunikace s vrstevníky; velký počet zákazů ze strany stejného rodiče nebo úplné poskytnutí svobody dítěti ze strany rodiče druhého pohlaví 5) četné nerealizované výhrůžky ze strany všech dospělých v rodině 6) nedostatek příležitostí ke ztotožnění se s rodič stejného pohlaví, hlavně u chlapců 7) konfliktní vztahy mezi rodiči 8) psychické trauma jako strach ;9) psychická infekce strachy v procesu komunikace s vrstevníky a dospělými se vyznačují větší emoční intenzitou a napětí; dlouhodobé nebo trvalé; nepříznivý vliv na formování charakteru a osobnosti; vztah k jiným neurotickým poruchám a zkušenostem; vyhýbání se objektu strachu, stejně jako všemu novému a neznámému; relativní obtížnost eliminace strachů. Neurotické strachy mohou být důsledkem dlouhodobých a neřešených zážitků Častěji se takto bojí citlivé děti prožívající emoční potíže ve vztazích s rodiči, jejichž sebeobraz je zkreslený emočními zážitky v rodině nebo konflikty. Tyto děti se nemohou spolehnout na dospělé jako na zdroj bezpečí, autority a lásky. Efektivnější bude dopad na příčinu strachu, podmínky a okolnosti, které jej vyvolávají. Dětské obavy jsou různorodé a závisí na různých faktorech, mezi nimiž lze identifikovat několik nejvýznamnějších rodinných vztahů: tím vyrovnanější vztah, tím méně je dítě náchylné k jakýmkoliv strachům; a naopak úzkostné dítě přímo naznačuje dysfunkci vnitrorodinných vztahů, možný neuroticismus jednoho (nebo více) přímých příbuzných a také případně přítomnost emočního nevědomého odmítání ze strany rodiče (rodičů) nebo fyzické násilí; Situační strachy, duševní traumata: dítě děsí např. „děsivá teta v šátku“, velký pes, auto, možnost umístění donemocnice apod. Někdy není snadné určit spouštěcí situaci, ale v tomto případě se u dítěte rozvine reaktivní úzkost, která se snáze léčí. Znakem této zvláštní povahy strachu je, že se odehrála skutečná situace a v té či oné míře skutečně ovlivnila dítě Přítomnost potenciálně nebezpečných situací: dětská fantazie se zastaví u jedné nebo více možností vývoje událostí to se ve skutečnosti nestalo, ale mohlo (mohlo) by se stát. Nejčastěji dochází k úzkosti, když děti: mají strach z rozvodu rodičů, mají strach, že se rodičům něco stane nebo že matka odejde, zamiluje se nebo zapomene; zpracovává, ale proniká hluboko do paměti dítěte (zdrojem těchto informací mohou být rozhovory rodičů, náhodné poznámky zaslechnuté v dopravě nebo na ulici, televizní pořady, katastrofické filmy, thrillery apod.); od cizích (zloději, bandité) Přítomnost rodičovských (rodinných) ) problémů, pokud jsou přeneseny na děti: dítě se výslovně nebo implicitně stává arénou psychického boje mezi dospělými, což vede k rozvoji úzkosti.5. Nepřiměřenost požadavků kladených na dítě, jeho věk a úroveň vývoje: dítě se začíná bát chyb, obecně jakýchkoli činů a neustále se cítí neschopné se „setkat“. U malých dětí jsou tyto vjemy ve velmi vágním, prakticky neverbalizovaném stavu a mohou být vyjádřeny nepřímo - kresbami, návyky apod. Deformace osobnosti dítěte výchovným stylem: v prvé řadě jde o převahu nadměrné ochrany resp. lhostejnost. Zdánlivě prosperující zdravé dítě může zároveň pociťovat plovoucí, nesituační úzkost, jejíž příčina nejčastěji spočívá v nepřipravenosti dítěte řešit úkoly přiměřené věku. Často má taková úzkost podobu lenosti, lhostejnosti a dezorganizace. Je třeba vzít v úvahu, že destruktivnost výchovného stylu rodiče ne vždy rozpoznávají určité duševní vlastnosti dítěte (zvýšená citlivost, psychastenicita atd.) nebo přítomnost určitých schopností. Například rychlý rozvoj inteligence dává dítěti často různé možnosti řešení situací, včetně těch děsivých, navíc inteligentnější děti začínají pociťovat existenční strachy (strach ze smrti, strach ze sebevraždy atd.); Navíc tyto obavy mohou vznikat již u předškoláků. Obavy tohoto druhu je obtížné diagnostikovat a napravit je často obtížné odlišit od psychopatického vývoje: dítě se stává úzkostným kvůli neustálému očekávání záchvatu (například epilepsie) nebo je úzkost spojena s psychopatickými příznaky. (halucinace atd.). V tomto případě by měla být náprava prováděna v úzkém kontaktu s lékařem a psychiatrem Úspěch není úspěchem při řešení krizí souvisejících s věkem: úzkost se v tomto případě rodí z rozporu mezi zvládnutými metodami reakce a těmi, které jsou pro ni nezbytné. dítě v různých situacích. Navenek takové dítě většinou působí infantilněji, někdy ustrašeně, při zachování normální úrovně vývoje kognitivních procesů Moderní psychologie rozděluje 29 strachy na následující typy: obsedantní strachy; bludné obavy; Mezi obsedantní strachy patří: hypsofobie (strach z výšek), klaustrofobie (strach z uzavřených prostor), agorafobie (strach z otevřených prostor), sitofobie (strach z jídla) atd. Existují stovky a tisíce obsedantních dětských strachů; Určitě není možné vyjmenovat vše. Dítě zažívá tyto strachy v určitých, specifických situacích a má strach z okolností, které je mohou mít za následek. Jak můžete například vysvětlit, proč se dítě bojí hrnce, odmítá přijímat to či ono jídlo (ovoce, zeleninu nebo maso), bojí senazujte pantofle nebo si zavažte tkaničky. Bludné obavy často naznačují vážné odchylky v psychice dítěte a mohou sloužit jako počátek rozvoje autismu. Děti s klamným strachem lze nalézt na klinikách a v nemocnicích pro neurózy, protože jde o nejzávažnější formu Strach spojený s určitými představami (jak se říká „fixní představy“) se nazývají nadhodnocené. Zpočátku odpovídají nějaké životní situaci a pak se stanou natolik významnými, že dítě už nedokáže myslet na nic jiného. Mezi nadhodnocené dětské obavy patří sociální strachy: strach z odpovědi u tabule, koktání jsou právem považovány za nejčastější a praktičtí psychologové se s nimi setkávají v 90 % případů. Děti se na těchto obavách často „zaseknou“ a někdy může být velmi obtížné vytrhnout je z jejich vlastních fantazií. Nejčastější je strach ze smrti. V čisté podobě se tento strach projevuje u 6-7 letých předškoláků a u starších dětí se projevuje nikoli přímo, ale nepřímo prostřednictvím jiných strachů. Dítě chápe, že smrt pravděpodobně nenastane náhle, neočekávaně, a bojí se zůstat samo s ohrožujícím prostorem nebo okolnostmi, které by k ní mohly vést. Pak by se totiž mohlo stát něco nečekaného a nikdo by mu nemohl pomoci, což znamená, že může zemřít. Mezi nepřímý dětský přeceňovaný strach ze smrti lze zařadit: strach ze tmy (do kterého dětská fantazie umisťuje strašlivé čarodějnice, vlkodlaky a strašidla), pohádkové postavy, ale i strach ze ztráty, útoku, vody, ohně, bolesti a ostrých zvuků. Při své práci na nápravě dětského strachu jsem vycházel z doporučení A.I. Zacharová. S ohledem na důvody vzniku dětských strachů, typy strachů, hovoří o nutnosti jim předcházet a eliminovat a nabízí konkrétní metody, jak strachy překonávat pomocí psychologických a pedagogických prostředků. Autor ve své knize „Hra jako způsob, jak překonat neurózy u dětí“ doporučuje používat hry „Míč“, „Blind Man's Bluff“, „Kdo je první“, „Rychlé odpovědi“, „Pronikání do kruhu“, „Autobus“ , „Fotbal“, „Rozzlobení“ psi, „Lezení“, „Bitva“ atd.; v důsledku čehož dochází k hravé psychické očistě nákladů na rodinnou výchovu, hravé dramatizaci strachů a neutralizaci následků duševního traumatu. Sami rodiče mohou používat podobné hry Ve fázi shromažďování předběžných informací se široce praktikuje konverzace s rodiči dítěte (osobou, která požádala o pomoc). Pro získání dalších informací o charakteristikách vztahů dítě-rodič jsem použila následující dotazníky: Parental Attitude Questionnaire (PAI) od A.Ya. Varga a V.V. Stolin - diagnostikovat rodičovskou pozici ve vztahu k dítěti. „Analýza rodinných vztahů“ (AFR) E.G. Eidemiller. Tato technika nám umožňuje identifikovat různé typy neharmonické rodinné výchovy (citové odmítání, dominantní a lstivá hyperprotekce, kruté zacházení, zvýšená morální odpovědnost a hypoprotekce), odchylky ve vztahu rodičů k dětem i osobní nevědomé problémy rodičů. Dítě bylo požádáno, aby nakreslilo na téma „Tři stromy“, „Moje rodina“, „Neexistující zvíře“ s další diskuzí na tato témata. Pozornost byla věnována míře úzkosti dětí a jejich sebeúctě. Na závěr byl dětem nabídnut test na diagnostiku přítomnosti strachů – „Strachy v domech“ s následujícími pokyny: „Do červených a černých domů je třeba umístit 29 strachů. V jakém domě (červeném nebo černém) budou žít strašlivé strachy a ve kterém ne strašné? Vyjmenuji strachy a vy si zapište jejich čísla uvnitř domu“ (úprava M.A. Panfilova). Počet identifikovaných obav byl porovnán s normami navrženými A.I. Zacharovová V korektivní práci s obavami jsem se také držel etap, které navrhl O. Khukhlaeva. První fází práce na nápravě obav by měla být afektivní stimulace dítěte, případně zvýšení jeho duševního tonusu. Zároveň zákaz manifestace.